Růžena a František Tuháčkovi upoutali naši pozornost před mnoha lety, když chodili do kostela s dětmi tmavé pleti. Od tří dcer mají devět vnuků. František je již delší dobu upoután na lůžko a odkázán na pomoc bližních, proto otiskujeme jeho starší text.
Kde jsi vyrůstala?
Dětství jsem prožila v Kraslicích. Byla jsem nejstarší vnouče, dědeček chodil s farářem na ryby, měl obchod, který rodině komunisté zabavili. S rodiči jsme chodili do kostela, ale ne každou neděli. Znala jsem sestřičky v Krásné Lípě v Krušných horách, které tam byly internovány, tatínek jim vozil zeleninu a pomáhal jim.
Po dokončení gymnasia jsem odešla na pedagogickou fakultu do Plzně a doma jsem se objevovala sporadicky. Učila jsem na 2. stupni základní školy matematiku a výtvarnou výchovu. Byla jsem ve škole spokojená, snažila jsem se být dobrou matkou i učitelkou. Do komunistické strany jsem nevstoupila, i když mi vyhrožovali, že se děti nedostanou na školy.
Jak jste emigrovali?
Zařizování výjezdu v roce 1980 nebylo jednoduché. Muž vyřídil lehčí věci a mne poslal na policii do Příbrami pro výjezdní doložku. Policista říkal: „Já vám nemohu potvrdit celou rodinu.“ Poprosila jsem: „Pane Bože, co mám odpovědět?“ a řekla mu: „Tak mi řekněte, které z dětí má být nemocné a to zůstane u babičky.“ Nakonec dal razítko pro celou rodinu.
Původně jsme chtěli jet do Finska a naplánovali jsme tranzit přes Německo. Tehdy jsem prohlásila: „Pokud tam bude chtít Franta zůstat, bude mne muset odvézt zpátky na hranice Čech.“ Nakonec jsme zůstali v Německu a zvykla jsem si tam více než manžel.
Přes hranice nám pomohl V. I. Lenin, byl na první stránce časopisu, ve kterém jsme měli všechny doklady. Když viděli Lenina, vůbec nás nekontrolovali. Dcery vzadu spaly, mohli jsme klidně převézt cokoli a kohokoliv. O emigraci jsem před odjezdem příliš vážně neuvažovala, neměli jsme nic, jen přestavěnou sanitku.
Jaké byly začátky v Německu?
Když jsme se šli přihlásit na azyl, úředník říkal, že jsme měli přijít do 14 dnů. Zase jsem poprosila: „Pane Bože, co mám odpovědět?“ Řekla jsem, že máme tři malé děti a že jsme se museli nejdříve trochu porozhlédnout a pořádně se rozmyslet, zda žádost o azyl podáme. Dostali jsme hned sociální byt. Nikdy jsme nebyli v uprchlickém táboře, kterým procházeli všichni žadatelé.
Byli jsme i u výslechu – jak to že vyjela celá rodina? Byli jsme podezřelí Němcům i Američanům. Začátky nebyly lehké, rok jsme byli v sociálním bytě. František pak začal pracovat v továrně na auta M.A.N.
Ty jsi v Německu také pracovala?
Udělala jsem programátorský kurz ve firmě Siemens, ale po přeškolení jsem nikde práci nenašla, protože jsme měli tři děti ve školním věku.
Začala jsem pomáhat jedné starší paní a udělala jsem si pečovatelský kurz. Zajímala jsem se o práci u charity, po dvou zkušebních týdnech mě zaměstnali. Charitu vedly indické karmelitky. V charitním domě s pečovatelskou službou, který měl přibližně 200 klientů, jsem pracovala přes 20 let. Začala jsem jako pečovatelka, později jsem se starala ještě o zájmovou činnost klientů. V každém člověku jsem viděla Ježíše Krista.
Také jsem pracovala na částečný úvazek v české farnosti v Norimberku.
Jak žila česká farnost v Norimberku?
Byl tam český pastorační dům Velehrad. Byl to vlastně velký byt, pro veřejnost byl otevřen vždy v úterý a ve čtvrtek odpoledne od dvou do osmi a pak v neděli po mši svaté v hradní kapli. Velehrad byl určen zejména pro českou farnost, ale chodili tam i Němci, kteří nás Čechy měli rádi. Konala se tam různá setkání, pohoštění, slavnosti, Mikuláš, skautské vánoce, oslavy narozenin, ping-pong, byla příležitost i ke svátosti smíření. Ve čtvrtek byl od 18 hodin katechismus, růženec v květnu, v postě křížová cesta, večerní chvály. Páteční mše byly v kapli v utečeneckém táboře v Zirndorfu. Jedna starší paní tam vařila, pomáhala jsem v organizačních věcech jako byly české poutě a duchovní obnovy v Erlangenu. Tam jezdili Češi z celé Evropy. Velehrad navštěvovaly významné osobnosti např. opat A. Opasek, biskup J. Škarvada, Karel Kryl, po roce 1989 biskupové M. Vlk a J. Kajnek. Také jsme měla na starosti českou knihovnu. Trochu mne mrzí, že v Blatné farní knihovna nefunguje. Přispívala jsem do farního zpravodaje „Hlas sv. Cyrila a Metoda“.
Celou dobu našeho pobytu tam působil P. Pavel Kučera (1932-2016), pak chvíli působil v Praze, zemřel ve Staré Boleslavi. Nyní se o Čechy dobře stará P. Bohuslav Švehla z Mnichova.
Stala jsem se skautkou a začala jezdit o dovolených se skauty, pomáhala jsem, vařila, učila je češtinu. V Čechách stavíme stany na podsady, je to česká skautská specialita. Když pršelo, němečtí skauti byli vyplaveni a naši v pohodě. Přátelili jsme se i se skauty z USA.
Kdy jste se vrátili do Čech?
Až když už byly děti dospělé. Nejdříve se přestěhoval František, já jsem ještě nějaký čas dojížděla do Německa do práce. Koupili jsme dům v Blatné, protože zde měl František známé přes létání, tady zase trochu začal létat. Než jsme se seznámili, létal pro geologický průzkum.
Po návratu do Čech mne překvapily názory některých i vzdělaných lidí na víru a církev. Když jeden spolužák zjistil, že jsem věřící, řekl mi: „To se nemůžeš ani napít vína.“ Na Karlově náměstí v Praze mi známá ukázala na kostel sv. Ignáce a postěžovala si: „Moje dcera se dostala do téhle sekty a jede někam jako dobrovolník“.
Máš tady plno malých plyšových medvídků. Jak dlouho je sbíráš?
Prvního medvídka jsem dostala od paní Graf v domově seniorů. Měla medvídka nad postelí jako památku na syna, který padl ve válce. Když jsem vešla k ní do pokoje, vždy jsem nejprve pozdravila medvídka a zeptala se ho, jak se mu daří. Jednoho dne za mnou paní přišla a podávala mi ho: „Vezměte si mého medvídka, já ho už nebudu potřebovat, umřu.“ Chtěla zavolat kněze, byl už večer a nebylo lehké ho sehnat. Když od paní odcházel, zeptal se: „Sestřičko, co myslíte? Ona tvrdí, že umře.“ Druhý den jsem přišla ráno do práce a dozvěděla jsem se, že paní Graf v noci zemřela. A pak mi další obyvatelé domova a později i příbuzní začali přinášet další a další, dnes jich mám asi 200.
Co ráda čteš?
Nejvíce čtu životopisy svatých nebo malířů. Teď mám rozečtenou knihu rozhovorů s Josefem Ratzingerem „Bůh a svět“. Píše například: „Samotné stvoření v sobě nese řád. Můžeme z něj vyčíst myšlenky o Bohu – a dokonce i správný způsob, jak bychom měli žít.“ Tak se snažme!
Jednou na Petrském náměstí v Římě jsme se s ním potkali, to ještě nebyl papežem. Šel okolo nás a já povídám: „To je ten Ratzinger“. Asi jsem to řekla příliš nahlas a on to slyšel. Obrátil se na nás a chvíli jsme si povídali, zajímal se o život Čechů v Německu. Jinak čtu časopisy, Katolické noviny. V příštím čísle bude téma o životě farností a o pastoračních radách, tak už se těším.
Co pro tebe znamená víra?
Bez víry si nedovedu život představit. Jako mladá jsem musela hledat, když moje dětská víra již nestačila. Víra je pro mě cesta, a tak vlastně cestuji celý život. Velkým impulsem pro mne byla slovenská kniha „Viera velkých viedcov“ od Antona Hlinky. Řekla jsem si: „Když věří vědci, můžu já taky.“ Pro můj život byla určující setkání s některými lidmi. Jedna babička v charitním domě mi řekla: „Ty máš zkušenosti s Bohem“. Mám, Bůh je láska, a svou všudypřítomností a Písmem mne provází celý život. Jeden kněz se mě zeptal: „Paní Tuháčková, věříte?“ „Snažím se.“ Odpověděl: „To je ono.“ Pro mne jsou důležité litanie, zpytování svědomí, večerní modlitba a také střelné modlitby. Někdy je mi těžko, před lidmi se celkem ovládám, ale občas musím zalézt do kouta a pak si řeknu „Bůh je láska“, i když mám trápení. Prožila jsem jedno velmi těžké období, když dcery odešly z domova. Bez víry a modliteb blízkých bych se z toho těžko dostávala. Jsem vděčná, když se nyní starám o Fandu. Víra je cesta – někdy to je cesta do kopce, přes kameny, ale stále nás Bůh vede. Bůh je láska.
Září 2020 Rozhovor připravil František Jirsa
Bůh v mém životě aneb Chráněn nad zemí i pod ní
Létat jsem začal před desítkami let v rámci předvojenského výcviku a k této činnosti jsem se pak dostal v životě mnohokrát. Například v práci pro geologický průzkum, kdy jsme létali nízko nad zemí a kopírovali terén pro co nejpřesnější GAMA měření. Tam byla Pánova ochrana doslova bezmezná. Důkazu pro tvrzení o Boží pomoci a vyslyšení modliteb mám bezpočet i z pozdějších pracovišť, poslední je z letošního 22. června. Když jsme se vraceli z proletu nad Hlubokou, asi po hodině přestal motor táhnout. Musel jsem „sednout“ do vysoké řepky – v tom místě měla 1,7 metru! V takovém případě se letoun s pevným podvozkem obvykle převrací na záda. Nám se nestalo vůbec nic, ani jsme se neuhodili. U téhož letadla jsem měl už z jara zkrat drátu v kabině, což způsobilo totální zamoření kouřem. Stalo se to už při vzletu a mně se stroj – nevím ani jak – podařilo přivést s pomocí Boží zpátky na zem.
Můj život zkrátka ještě neměl skončit, Bůh má se mnou asi ještě další záměry a pomáhá mi, moje prosby slyší. Jako ve vězení v roce 1969, kdy mne nechali na Ruzyni v podzemní kobce. Jen díky modlitbě jsem se nepomátl, třebaže zhruba po třech dnech jsem ztrácel pojem o tom, kdy je den, nebo noc…
František Tuháček (2015)
