Od října začala v Blatné učit náboženství katechetka z farnosti Kasejovice. Matku dvou dětí a nyní také místostarostku města Kasejovice jsme požádali o rozhovor.
Když jsi byla malá, chodila jsi na náboženství?
Nechodila, nebyla jsem pokřtěná. K víře jsem se dostala postupně. Pamatuji si na několik momentů, které mne ovlivnily. Žili jsme v Polánce u Kasejovic, a když jsem ve 14 letech odcházela na střední školu, Obchodní akademii ve Stříbře, moje babička mi požehnala. Ve škole mi řekla jedna spolužačka „Takhle jsem si vždycky představovala Pannu Marii, když mi o ní babička vyprávěla.“ Před maturitou jsem zajela do Plzně ke kadeřnici a ta se mě začala vyptávat na víru. Řekla jsem jí, že věřím, že něco je. Dostala jsem od ní převyprávěný Nový zákon a místo učení na maturitu jsem ho celý přečetla. Po přečtení jsem došla k závěru, že to „něco“ je Bůh. Až později jsem zjistila, že kadeřnice byla jehovistka. V Praze, kde jsem po maturitě začala pracovat v advokátní kanceláři, mne pozvala kolegyně z práce na setkání evangelíků. Bylo to zajímavé, ale jiné, než jsem si představovala. Hlavně se mi nelíbilo veřejné vyznávání hříchů.
Jak ses dostala do katolické církve?
Stále jsem se setkávala s věřícími lidmi, většinou to byli katolíci. I moje rodina byla katolická, rodiče byli pokřtění, absolvovali první svaté přijímání, biřmování, měli svatbu v kostele, ale do kostela nechodili. Seznámila jsem se se svým manželem, Italem a katolíkem, a před svatbou, než se odstěhuji do Itálie, jsem chtěla mít hotové všechny svátosti. Pokřtěná jsem byla v kostele Narození sv. Jana Křtitele v Roztokách u Prahy. První svaté přijímání jsem měla v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze v Karlíně. Pan farář mne připravil i na přijetí svátosti biřmování a poslal mne do kostela Nejsvětějšího Salvátora u Karlova mostu. Když jsem tam přišla, zjistila jsem, že biřmování bylo již minulý týden. Pan farář se omlouval a zařídil mi další týden biřmování přímo na arcibiskupství. Pár dní na to jsem se odstěhovala do Itálie, kde jsem se vdala.
Jak probíhalo biřmování v arcibiskupském paláci?
Přijeli jsme na místo s panem farářem brzo ráno na jejich ranní mši. Bylo to velice zvláštní, trochu jsem se styděla, protože to bylo v kapli, kde sedí všichni kolem dokola, jako bývá vidět v klášterech. Byli tam samí kněží a moje biřmování bylo vlastně vloženo do jejich běžné mše. Ještě dnes tomu nemůžu uvěřit.
V čem se liší život církve v Itálii a u nás?
Abych pravdu řekla, moc velký rozdíl jsem tam nepocítila. Do kostela během týdne chodilo také míň lidí než v neděli. Většina přítomných byly ženy s dětmi. Jediné, co se liší, je jejich oslava veškerých svátostí od křtu, přes první přijímání, biřmování, svatbu až po pohřeb. Vše se prožívá ve větším společenství, nejen v rodině. Taková větší sláva bych řekla. Ale my jsme byli v jižní Itálii. Na severu to může být úplně jinak.
V Itálii jsme žili necelé 3 roky. V roce 2001 jsme se s manželem vrátili do Čech a postavili v Kasejovicích domek.
Kde pracuješ?
Pracuji na Městském úřadě Kasejovice. Letos v říjnu jsem byla také zvolena do zastupitelstva města. Kandidovala jsem za STAN. Na naší kandidátce byli samí věřící. Pak jsem byla zvolena místostarostkou.
Po návratu ses hned zapojila do života farnosti?
Nejdříve jsem chodila jen v neděli do kostela, pak jsem začala při mši číst. Později jsem začala P. Robertu Paruszewskému pomáhat při výuce náboženství na faře. P. Robert měl vždy katechezi a po ní jsem měla já s dětmi spíš takovou tvořící část, kdy jsem se snažila, aby to vždy mělo, co dočinění s vírou. Například jsme vyráběli růžence nebo před Vánoci malovali pohlednice. Po ochodu P. Roberta začal do Kasejovic dojíždět z Nepomuku P. Jiří Špiřík. Přál si, aby se náboženství učilo ve škole. Protože přijížděl později, začínala jsem s katechezí já a on s nimi pak probíral nedělní evangelium. P. Jiří mne přihlásil na katechetický kurz na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Tam jsem dva roky dojížděla a po dokončení kurzu už mne P. Jiří nechal vyučovat samotnou a na hodinu přijíždí jenom občas, aby ho poznaly také děti, které do kostela pravidelně nechodí.
Jak ses dostala k výuce náboženství v Blatné?
P. Hušek zavolal P. Špiříkovi do Nepomuku, zda nezná někoho, kdo by v Blatné mohl učit náboženství a ten mu dal kontakt na mne. Chvíli jsem váhala, protože času mám opravdu málo, ale nakonec jsem si řekla, že to zkusím. Kdo ví, proč mě sem Pán posílá.
Kolik dětí chodí na náboženství v Kasejovicích a kolik v Blatné?
V Kasejovicích devět, v Blatné tři. V Blatné, na rozdíl od Kasejovic, je vidět, že děti jsou vedené k víře v rodině, že chodí pravidelně do kostela, umí se modlit a nějaké znalosti již mají.
Setkali jsme se v Kasejovicích na večeru chval. To organizuješ Ty?
Teprve s tím začínám. Ráda bych, aby zde večer chval byl pravidelně. Letos přijel dvakrát do Kasejovic P. Tomas van Zavrel se spolupracovnicemi diecézního pastoračního střediska v Českých Budějovicích. P. Jiří zde byl k dispozici ke svaté zpovědi a měli jsme zde pozvané i přímluvce, mezi které patří i řeholní sestry z Horažďovic. Teď v říjnu budou chvály v Nepomuku. Budeme začínat promluvou na faře, kde je teplo, pak mše svatá v kostele a pak chvály zase na faře. A věřím, že nebudou poslední. Doufám, že se nám sem někdy podaří pozvat i hudebníky z okolí – ze Strakonic, ze Sušice nebo i od jinud.
Co ti dal Seminář života v Duchu, na kterém jsme se potkali?
Na seminář v Duchu jsem se přihlásila v roce 2020 do Nepomuku, ale po několika setkáních byl kvůli covidu přerušen. Další rok byl seminář v Horažďovicích – překvapilo mne, že z prvního semináře v Nepomuku jsem tam byla jen já. Velká škoda pro ty, kteří se nepřihlásili. Pro mě to byla velká změna. Ne ve víře, to ne, moje víra byla vždycky silná. Ale ve vztahu s Bohem. Došlo mi, jak mě Bůh opravdu miluje a dává mi to vědět i vidět ve všem, co mě v životě potkává. Už na semináři mi ukázal, že to, co se v Písmu píše, není jen pohádka pro děti, že takové věci se mohly dít jen tehdy, 2000 let zpátky. Že Slovo je živé, že platí i pro nás. Od té doby se hodně věcí změnilo. Už mám svoji skupinku lidí, s kterými se setkávám. S kým se můžu sdílet o své víře. Od koho se můžu i učit. Je to pro mě veliký skok. Konečně nejsem sama. Neberte to za zlý, ne že by v Kasejovicích nebylo s kým si popovídat. Jen ne tak do hloubky. Doufám, že díky chválám a modlitbám, se to změní a začneme být živou farností.
Co bys chtěla na závěr vzkázat farníkům v Blatné?
Chtěla bych, aby to věděli všichni. Že Bůh je živý. Že není jen zavřený v kostele ve svatostánku a chodí se za ním jen v neděli. Ale že čeká, až si na Něj uděláme čas a necháme Ho promlouvat a utvoříme si s Ním vztah.
Blatná od nás není zase tak daleko, co spojit svoje síly a začít se za naše města modlit? Vím, že u vás už jste něco takového podnikli, byť malá skupinka. U nás také. Co to někdy udělat společně? Aby naše města byla požehnaná, aby náležela Bohu? Vždyť, kde je Bůh, tam je možné všechno. Nežilo by se nám líp? To je taková výzva pro nás pro všechny. A na závěr bych vám chtěla aspoň takhle na dálku požehnat. Vždyť nás k tomu vyzývá i Písmo, abychom se navzájem žehnali. Ať je Bůh s vámi se všemi a dá vám svoje požehnání. Amen
Říjen 2022 Rozhovor připravil František Jirsa