Když jsme se dozvěděli, že okrskový vikář P. Roman Dvořák ze Strakonic odchází, uvědomili jsme si, že vlastně nevíme, co je náplní práce vikáře a požádali jsme o rozhovor. Setkali jsme se začátkem července na strakonické faře a kromě vikariátu jsme se zeptali i na řadu dalších věcí.
Co to je vikariát?
Vikariát je správní jednotka církevní organizace. Dříve se používal (a na Moravě se stále používá) název děkanát, protože zahrnoval přibližně 10 farností. V naší diecézi vikariáty odpovídají přibližně okresu, vikář sídlí většinou v okresním městě.
Co vlastně dělá vikář?
Úlohou vikáře je vytvářet kontakt mezi biskupem a kněžími, od biskupa dostává úkoly, které předává, tedy hlavně koordinační práce. Také by měl povzbuzovat kolegy kněze ve vikariátu. Není jejich nadřízený, nadřízený je biskup a generální vikář diecéze, který má příslušné pravomoci. Slovo vikář znamená zástupce – generální vikář diecéze je zástupce biskupa, farní vikář (také se mu říká kaplan) je zástupce faráře.
Změnil se nějak vikariát za doby vaší působnosti?
Jsme malý vikariát, nepůsobí zde mnoho kněží, v podstatě jsou obsazena čtyři místa (Strakonice, Blatná, Vodňany, Volyně). Během osmi let, co jsem zde byl, proběhly ve všech farnostech personální změny. Nově jsme zavedli společnou vikariátní pouť pro dospělé a pro děti a nyní uvažujeme o pouti pro děti samostatně, jako to bylo dříve. Pozitivně se posunul vývoj poutního místa Lomec. Probíhají tam duchovní obnovy, buduje se zázemí.
Jak vidíte budoucnost církve u nás za několik desítek let?
Takto moc neuvažuji, nejsem vizionář ani tragický, ani nerealistický. Jsem optimista v tom smyslu, že nemám strach, že by církev nebyla, ale za desítky let věci jistě budou jinak. Nemůžeme přehlédnout realitu – všichni lidé ze Strakonic nebudou chodit do kostela. Stav církve bude odpovídat demografickému vývoji – vesnice se vylidňují, tam bude křesťanství slabší, ve městech v nějaké formě bude. Důležité je, abychom vnímali Boží vedení a zároveň brali v úvahu lidské možnosti, aby to za 20 let bylo dobré.
Jak přispět k tomu, aby se farnost stávala skutečnou rodinou?
Musí to chtít farníci – farář sám to nezařídí. Věřící se musí snažit, znát se navzájem, všímat si druhých, vědět, co kdo potřebuje. Bůh se stal člověkem, i proto jsou lidské vztahy ve farnosti podstatné.
Jak můžeme pomoci přetíženým kněžím?
Když farnost funguje dobře lidsky, když například farníci vědí o tom, že paní Nováková potřebuje dovézt do kostela a někdo ji tam doveze, aby se o to farář nemusel starat.
Zajistit praktické věci – úklid, květiny, podělit se o práce, někdo přečte čtení, někdo aktivně zpívá a to pak pomůže i v duchovních věcech. Potěší také, když lidé přicházejí na různá setkání, nejen do kostela. Důležitá je i zpětná vazba – zúčastnit se a pak navrhnout změny k lepšímu. Ne už předem odmítat někam přijít.
Také je milé, když farníci mají přiměřený lidský zájem o kněze.
Změnily se nějak farnosti za doby vaší působnosti?
Když jsem přišel, měl jsem na starosti čtyři farnosti, nyní je jich osm. Znamená to také komunikovat s 50 obecními úřady od malých, kde je třeba jen 25 voličů, až po Strakonice, kde žije 23 000 lidí. V mnoha farnostech ubylo lidí. Objevily se ale i na vesnicích nové věci. V Katovicích i jinde život tepe, stojí to na farnících.
Když bude dobře žít centrální farnost, mají i ostatní kde načerpat. Když jsem do Strakonic nastoupil, připravil jsem dotazník, abych zjistil, co lidé vnímají jako důležité, co potřebují, chtějí. Tehdy byl aktuální prodej části hradu, někteří lidé byli proti, ale mnozí neměli návrh jak nemovitost využít.
Pokračujeme v adventních i postních obnovách, také pořádáme seminář k Duchu svatému. Vznikla nová společenství, nově probíhá každoročně kurz ALFA a poslední tři roky týdenní duchovní obnova SLOVO. Farnost nabízí široké portfolio možností nejen pro věřící – od „nízkoprahového“ opékání buřtů až po přímluvné modlitby a duchovní doprovázení.
Co podle vás chybí nám křesťanům, abychom lépe oslovovali a neodrazovali hledající?
To kdybychom věděli, dostaneme Nobelovu cenu za evangelizaci. Nechybí víra ani modlitba, ale často chybí lidský přístup – vnímat, kde hledající člověk je, co vlastně hledá. Všimnout si nově příchozího do kostela, oslovit ho, pokud o to stojí, pozvat ho ke společnému hovoru. Nebát se přiměřeným způsobem říci, že Bůh nějak působí v mém životě a že i tobě může Ježíš pomoci.
Jak byste si představoval ideální farnost?
Společenství ideální po stránce lidské i křesťanské, kde se lidé vzájemně doprovázejí.
Jakou cestou jste se dostal k povolání kněze ?
Vyrůstal jsem ve Volyni, pokřtěn jsem byl jako dítě, ale do kostela jsme chodili jen příležitostně. Uvěřil jsem během studia na dopravní průmyslovce. Začal jsem hrát na varhany v Předslavicích, kam moje babička začala po smrti dědečka chodit do kostela. Pak mě pozvali do Volyně na společenství mládeže – víra se postupně posunula do roviny živého vztahu.
Při studiu na dopravní vysoké škole přišly myšlenky na kněžství. Modlil jsem se nad Písmem, hledal jsem a dospěl jsem k tomu, že Pán mne takto vyzývá, že to má pro mne smysl. Po druhém ročníku vysoké jsem se rozhodl, že na jeho povolání odpovím. Bylo pro mě těžké přehoupnout se přes překážku, že jsem technicky zaměřený.
Nedovedl jsem si tehdy představit, že něco řeknu od ambonu. Mám s tím spojenou úsměvnou představu z té doby, že budu chodit na mše a budu si pamatovat, co kněží kážou, abych pak věděl, co mám říkat. V tomto ohledu vnímám velké působení svátosti biřmování.
Jak reagovala rodina?
Když se moje rozhodnutí provalilo, mamka začínala chodit do kostela, taťka nás tam dovezl a vydržel to, ale za věřícího se nepovažoval. Rodiče měli obavu, že jednou jako kněz zůstanu sám, ale na začátku jsme to ustáli a myslím, že kdybych po prvním ročníku ze semináře odešel, mrzelo by je to. Mám staršího bratra, který není věřící. Jednou měl nějaké potíže, tak jsem mu navrhl modlitbu, ale on mi řekl, že je mu trapné modlit se jenom, když má problémy. Kéž by takoví byli všichni křesťané.
Jak se stalo, že jste začal hrát na varhany?
V dětství jsem se učil hrát na harmoniku. Počátkem devadesátých let jsme si pořídili elektrické klávesy, tenkrát to byla docela veliká investice, a trochu jsem začal hrát. Z Předslavic se varhanice odstěhovala do Vimperka, postupně přestávala do Předslavic jezdit a jednou tam byly Vánoce bez doprovodu. Řekl jsem si: „Ty koledy taky zahraji“ a zašel jsem za paní varhanicí. Dala mi jednu píseň, abych si ji nacvičil a řekla, abych přijel příští týden, že budu hrát píseň a ona vše ostatní. Já jsem přijel, ale ona nepřijela. Co teď? O mši jsem nic nevěděl, tak jsem zašel za knězem a řekl jsem, že píseň zahraji, ale musí mi vždy říci, kdy mám začít hrát. Pak jsem studoval kancionál, abych věděl co a jak.
Jací lidé vás nejvíce v životě ovlivnili a nasměrovali?
Nejvíce samozřejmě Ježíš. Jinak mám spíše mozaiku mnoha lidí od pozitivních až po negativní příklady. P. Jan Löffelmann mi otevřel oči pro živý vztah s Bohem. Nechci nikoho jmenovat, abych někoho nevynechal. Obdivuji papeže Františka – například já si říkám, jak nemám čas např. jít do domova důchodců a on si ten čas najde. Osobně vnímám Boží působení skrze druhé lidi – stejně jako skrze Bibli.
Co vás v oblasti pastorace těší a naopak trápí?
Těší mne, když lidé vnímají Boží vedení a jsou ochotní se jím řídit. Trápí mne netečnost lidí, když neděláme nic pro to, abychom byli svědky naděje, kterou nám dává Pán.
Kde a jak rád odpočíváte?
Rád vypnu od organizačních věcí, přečtu si knížku, jsem v přírodě. Rodiče mají les, a tak občas trávím volný čas prací v lese, i když je to fyzicky namáhavé. Každý týden mám volný den, což pro mne znamená hlavně nebrat telefony. To vyžaduje velkou disciplínu nejen od farníků, ale i ode mne. V létě jezdím na dovolenou s kněžími do Alp. Dříve jsem během dovolené jezdíval více na návštěvy, ale nyní vyhledávám spíše klid, četbu, modlitbu. Den volna v týdnu i delší čas dovolené během roku jsou velmi důležité proti vyhoření.
V jaké oblasti byste chtěl v budoucnu působit?
Chtěl bych se vrátit do farní pastorace. Jdu na tři roky do Říma studovat kanonické právo. Někteří tento obor nemají v oblibě, ale já v něm vidím praktické využití pro člověka, systém, který vytváří rámec pro život. Právo ovlivňuje všechny oblasti života církve. Sice jsem biskupovi navrhoval i jiné obory, ale rozumím, proč chce, abych se věnoval kanonickému právu. Obdivuji kolegy, kteří se věnují právním záležitostem při pastoračním vytížení. To si během let ve Strakonicích téměř nedokážu představit. Během studia, o prázdninách apod., budu vypomáhat ve farnosti Velešín, kde je farářem P. Rafael Kaca, který má kromě farností na starosti mládež v diecézi.
Červenec 2023 Rozhovor připravila redakční rada