Dne 25. 8. 2022 oslavila paní Růžena Šavrdová, nejstarší občanka Sedlice, významné životní jubileum. Narodila se v Lázu jako Růžena Rabová a prožila zde celé dětství. V červenci 1946 si vzala pana Miroslava Šavrdu a přestěhovala se za ním do Sedlice. Společně vychovali dvě děti, syna Miroslava a dceru Marii. Od března 1996 je vdovou. Je také milovanou čtyřnásobnou babičkou a desetinásobnou prababičkou.
Paní Šavrdová je stále velmi aktivní. Ráda čte. Každý den si projde dvůr, zajímá se o chov slepic a o zahrádku. Krátce vzpomínala na své dětství a rodinu a také na to, jak vypadá její všední den.
Bylo nás deset sourozenců. Bydleli jsme v Lázu. Měli jsme se všichni rádi. Tatínek s maminkou věřili v Boha a každý den jsme se modlili. Byli jsme katolická rodina. Tolik dětí tenkrát bylo běžné. V Lázu byla rodina a ti měli dětí ještě víc. Jeden bratr byl v klášteře, to byl ten nestarší. Působil ve Lnářích. Nejvíc jsem se kamarádila s mladší sestrou Boženkou, ale ta už je mrtvá. Vdala se do Štěkně a je tam pochovaná. Měli jsme hodně dobytka a já chodila pást. Byl tam rybník a kolem tráva, páslo nás tam tenkrát hodně. Chodili jsme pást hovězí dobytek a taky husy. Dobytka jsem se nikdy nebála, byla jsem na něj zvyklá od mala.
Do obecné školy jsem chodila do Radomyšle a pak do měšťanky do Sedlice. Chodili jsme už do nové školy. Vychovával nás tady kněz, jmenoval se Kolařík. Byl to nadaný člověk, letopočty mu padaly z úst, všechny je uměl. Ten měl takovou paměť. Abych si to jméno zapamatovala, tak jsem si to poznamenala do kalendáře. Mě učil ve škole a naše děti také křtil. Byl opravdu moc nadaný. Pamatuju si, že šel jednou ze Škvořetic ze školy a řekl mi, že jsem hezká.
Jako děti jsme chodily na mši každou neděli. K Martinu do Radomyšle nebo na velkou mši do Sedlice. V Radomyšli nahoře byly mše jen někdy. V Sedlici byla malá a velká mše, druhá byla velká. Z Lázu do Sedlice je to kousek, byla jsem mladá. Chodily jsme se sestrou pěkně přistrojené. Bratr dělal ve Strakonicích a dbal na to, abychom chodily pěkně přistrojené.
Manžela jsem měla moc hodného. Nikdy jsme se nehádali. Brali jsme se v kostele u svatého Martina v Radomyšli.
Každý sen se modlím k Božímu milosrdenství, Panně Marii ustavičné pomoci a Ukřižování Pána Ježíše Krista. To jsme jednou byli na Svaté Hoře, přišel tam kněz a dal nám tyhle knížečky. Než se pomodlím tohle všechno a růženec, tak mám co dělat celý den, je toho dost. Znám to už zpaměti, ale někdy se musím podívat, jestli si to říkám správně. Ty knížečky mám už ošoupané, jak je čtu každý den. Tohle se modlím už dlouho, dokonce jsem si napsala od kdy, je to 15. 4. 2001. Ale začala jsem ještě dřív. To jen mě napadlo, že si napíšu, od kdy se tak modlím, abych to nezapomněla.
Pravidelně se dívám v televizi na mši svatou. Jednou za měsíc za mou přijede pan farář, já se vyzpovídám a dostanu svaté přijímání. Ten se jmenuje Rudolf Hušek, ale to mám také napsané, abych to nezapomněla.
Vzpomínky své babičky zaznamenala Hana Hrdličková