Na tachometru má 226 tisíc kilometrů. Svištěl americkou Routě 66 nebo po hranici železné opony od Baltu k Jadranu, dojel do Evropského parlamentu, putoval po stopách krále Jiřího z Poděbrad Svatojakubskou cestou až na mys Finisterre. Vydal také čtyři knihy. Přes zimu zvládne až 20 přednášek. František Šesták (* 1941), patriot z Blatné, se ale nejraději vrací domů.
Co vás přivedlo ke kolu?
Dětství jsem prožil v Sedlici u Blatné, kde byl významný cyklistický oddíl. Kolo mě vždy přitahovalo, ale tehdy se ani pořádné nedalo sehnat. Roku 1956 jsem se dobře umístil na závodech a dostal vlastního favorita.
Expedice podnikáte od 90. let. Kam jste jel nejdřív?
Do té doby jsem turistiku provozoval jen tam, kam jsme mohli. Na východ mě to netáhlo. Na rozkoukání jsem po převratu jezdil s cestovkami, pak sólově Podunajskou cyklostezku, ale stále mě lákaly Alpy. Časem jsem si našel kamaráda Františka Hejtmánka, který mi vyhovoval jednak v tempu a jednak lidsky. První a nejkrásnější naše cesta vedla roku 2005 „z Blatné až na konec světa“. Každá výprava měla konkrétní cíl a myšlenku. Tuhle motivovala kniha Aloise Jiráska o mírovém poselstvu krále Jiřího z Poděbrad, které vedl tehdejší pán na Blatné Lev z Rožmitálu a které ušlo také kus Svatojakubské cesty. Bylo to zrovna v roce 540. výročí jejich cesty.
Projeli jste tehdy Německo, Francii, Nizozemsko, Belgii a Anglii.
Anglie byla nejsložitější – zdejší lidé jsou totiž úplně jiní, navíc musíte jet vlevo, platí zde jiné míry, váhy a měna. A měli jsme špatné počasí. Navštívili jsme tam ale leteckou základnu Folkestone, odkud za války startovali naši piloti ve službách RAF. Přidal se k nám jeden Angličan, všiml si českých vlaječek na kolech a velmi naše vojáky chválil, jak byli stateční. I ve Francii to bylo hodně spojené s válkou – projížděli jsme Normandií a viděli hroby tisíců obětí. Bretaň mi připadala až mystická. Pak jsme sjeli dolů k Pyrenejím a novou sílu nabrali v Lurdech.
Zpětně viděno – bylo lepší dojet do Santiaga na kole, nebo pěšky, což se vám splnilo o pár let později?
Jako dost „pevný“ cyklista jsem nejdřív poutníkům až záviděl, protože cesta pěšky má úplně jiný rozměr. Najeli jsme tehdy celkem 6 000 km, kolem stovky denně. V každém případě pro mě však bylo vždy mimořádným zážitkem spaní na poutnických ubytovnách, ale i u pohostinných lidí na zahradě. Napsal bych hned další knížku jen o setkáních s těmito lidmi! Nejkrásnější bylo pak dorazit do cíle, ke katedrále, kde se všichni objímali a radovali, že to zvládli.
Roku 2007 jste jeli i slavnou Route 66 v USA.
To byla neuvěřitelná, bláznivá cesta! S kamarádem Janem Hájkem z Plzně nám oběma bylo 66 a manželka mi k Vánocům koupila knížku o této legendární dálnici. Slyšel jsem tou dobou v rozhlase pořad o krajanech ve Spojených státech a poznal jsem tam jméno svého spolužáka ze základky. Zkontaktoval jsem ho a on nás pozval do Chicaga, kde jsme pak naši cestu po měsíci a 4 000 km v nohách končili. Když jsem mu poprvé do telefonu řekl, že tam jedeme až z Los Angeles, myslel, že si půjčíme Harleye. Jeli jsme však na kole a každý večer jsme se mu museli hlásit, že jsme v pořádku. Amerika je úplně jiná – jedete pustinami, územími indiánů, kolem skal, podél kaňonů.
Byly tam i úseky, kde nebylo nic, a nezbylo než jet od motelu k motelu. Nejkrásnější z celé cesty byl rozhodně závěr s krajany v Chicagu. Tam jsem si uvědomil, jaká je to obrovská škoda, že tito vzácní lidé museli kdysi emigrovat. Drží tam stále český folklór, kroje, Sokola, postavili si kostely, ctí Havlíčka Borovského, jehož sochu mají u Michiganského jezera, a žijí v přátelských komunitách. Každý z nich se tam svým způsobem prosadil – ať to byli inženýři, technici, vědci, řezníci či hoteliéři. Tehdy zrovna probíhaly oslavy „Praha – Chicago“ a nakonec se zpívala česká hymna. Rozbrečel bych se i teď, když si vzpomenu, jak svou vlast tito lidé milují. Zastesklo se nám, přerezervovali jsme letenky a vrátili se domů předčasně.
Jak dlouho trénujete na takovou cestu, kolik zabere příprava itineráře a jak se pak nejlépe odreagujete?
Jezdíme s Františkem denně, někdy 30 km, ale i víc. A celková příprava trasy trvá tak půl roku. Relaxuji také hudbou, celý život se věnuji hře na čtyři nástroje. Hrál jsem v chrámových a operetních souborech, bigbandech i v dechovce.
Kam pojedete příště? Máte nějaký sen?
Blíží se mi osmdesátka a díky Bohu jsem toho viděl už víc než dost. S velkou pokorou děkuji a moc neplánuji. Vše jsem si splnil. Pořád je u nás ale dost míst, která jsem nepoznal – třeba úseky Svatojakubské cesty na Moravě a v Čechách. Také budu rád dál vyprávět o tom, co jsem zažil, když to bude chtít někdo slyšet. Zároveň občas provádím cyklisty po Blatensku.
Máte nějaké cyklistické motto?
Spíš životní krédo: Aby se člověk choval k druhým tak, jak by si přál, aby se oni chovali k němu. A motto? Poznávat – lidi, přírodu a kulturu. Víte, když jsme zamlada závodili, měli jsme hlavu skloněnou dolů, kroutili kilometry, hnali průměry a rychlosti. Teď, když jsem starší, si uvědomuji, že jsme toho spoustu minuli. Ale vedle poznávání krás si na cestách můžete udělat i takovou „vnitřní inventuru“ či „revizi života“. Podařilo se mi udržet si duševní i fyzickou rovnováhu. Nikdy jsem se necítil vyčerpaný.
Máte nějaké oblíbené místo?
Existuje místo, ke kterému mne váže pevné pouto. Je to kostel sv. Jakuba Staršího v Sedlici. Zde jsem jako kluk dlouhá léta ministroval. V pozdějších letech jako hudebník doprovázel chrámový sbor úžasných místních zpěvaček a zpěváků. Prostory kostela mi připomínají sváteční, radostné i smutné chvíle, které život přináší. V kostele v Sedlici, zasvěceném patronovi poutníků sv. Jakubovi, vždy začínaly a pod jeho ochranou šťastně končily všechny moje poutě a cesty.
Rozhovor připravila Tereza Zavadilová
Převzato z Katolického týdeníku