Rodinný domek na konci Sedlice až u vlakové zastávky. Pečlivě upravená zahrada s krásnými květinami, z nichž ty nejhezčí najdou své místo na oltářích v kostele. Tady žijí manželé Zdena a František Taliánovi. Paní Zdena je členkou kostelní „úklidové čety“ a vypomáhá ve farnosti s dalšími věcmi, pan František je desítky let kostelníkem.
Jak jste se dostali ke službě ve farnosti?
Zdena: V roce 1967 přišel do Sedlice P. Šiman, záhy k nám začal chodit a sblížili jsme se. Postupně jsem začala pomáhat na faře. Častěji jsem začala na faru chodit, až když byl P. Šiman více nemocen. Trpěl opakovanými záněty ledvin a míval problémy se žlučníkem. Měla jsem jeho léky doma, a když zavolal, šla jsem hned na faru s injekční stříkačkou. Když se P. Šiman vrátil v roce 1984 po prvním infarktu z nemocnice, starala se ještě o něho
hospodyně paní Malá, ale později se už pan děkan spíše staral o ni. Každý den se u nás vařilo dietní jídlo a nosili jsme ho na faru.
František: Začal jsem koncem šedesátých let za P. Šimana zvoněním a natahováním hodin. Když můj předchůdce pan Číha přestal zvonit, volali mi z Národního výboru v Sedlici, zda bych zvonění nepřevzal. Hodiny se natahovaly ručně, takže jsem každý den vystoupal nahoru na věž je natáhnout. Zvony už byly elektrifikovány. Pan děkan Šiman měl zvony
velmi rád a měl výborný hudební sluch. Ihned poznal, když jeden zvon přestal zvonit a volal mi, abych se pokusil zvonění opravit. Vždycky říkal: „Až budete mít čas, tak se zastavte“, ale já jsem věděl, že bude rád, když přijdu hned. Začal jsem se zvony, pak jsem se staral o elektřinu vůbec a nakonec jsem obstarával mnoho dalších prací okolo kostela a fary.
Změnila se nějak vaše služba v průběhu let?
Zdena: Po smrti P. Šimana do Sedlice dojížděli různí kněží a my jsme po mši zvali na oběd. Když přišel P. Vrba, pomáhali jsme mu s malováním a se zabydlením na faře. Měl svoji hospodyni Bětušku, takže pak již na faře pomoc nepotřeboval. Naopak s opravami kostela pomáhali seminaristé, kteří za P. Vrbou jezdili. Také P. Kofroňovi jsme pomáhali s nastěhováním. P. Cihelnovi jsme pomáhali, když přijel do Sedlice a pravidelně jsme
chodili uklízet na faru. Nebyla jsem sama, byla nás skupinka 4 až 6 lidí. Po smrti paní Beránkové, která se několik roků starala o kostel, jsme se v uklízení kostela začali střídat.
František: Záleželo na knězi. Za pátera Kofroně jsem dělal v sakristii všechno možné, třeba jsem i zapisoval mešní úmysly. P. Cihelna si dělal všechno sám. Dnes už jenom odemykám a zamykám sakristii, přípravu na mši dělají mladí chlapci. A když je něco důležitého, zastoupí mě Josef Prexl. Dnes už je vlastně kostelníkem on.
Měli jste pro svoji službu nějaké vzory?
Zdena: Můj dědeček byl dlouhá léta kostelníkem, takže to mám tak trochu dědičné.
František: Také jsem měl vzory v rodině. Můj děda se dobře znal s P. Kolaříkem, který pro něj sepsal kroniku rodu Taliánů už od 17. století. Tatínek pracoval na radnici. Byl to hluboce věřící člověk, který nikoho slovně nepřesvědčoval, ale celým svým životem svědčil o křesťanství. Kvůli tomu jsem se nemohl dostat do učení na elektrikáře, byl jsem z toho
nešťastný. Bylo to v době nástupu komunistů. Řekl jsem to tátovi a on mi odpověděl: „Počkej, Pán Bůh to nějak zařídí“. Nakonec jsem se dostal na učení na elektrikáře do Armastavu Plzeň a během dvou měsíců nás přeložili do Blatné, kam jsem se před tím marně hlásil.
Co říci na závěr?
Zdena: Myslím si, že je to člověku dané, že si nás Pán Bůh sám vybere a na nás je, zda tu cestu, kterou pro nás vybral, přijmeme. Pochopila jsem, že kněz nemůže být bez pomoci lidí. Dříve kněží měli alespoň hospodyni, nyní když jsou sami, je třeba jim pomáhat.
červenec 2016, rozhovor připravil František Jirsa