Paní Jaroslava Hájková oslavila letos na jaře kulaté životní jubileum a spolu s manželem Václavem zlatou svatbu. Paní Hájková je jednou z těch, kdo slouží ve farnosti takovým způsobem, že o tom většinou ani nevíme, ale bez jejich služeb by našemu společenství něco důležitého chybělo. Rozhovor probíhal velmi příjemně nejen díky přívětivosti manželů Hájkových, ale i kvůli výborným pouťovým koláčům, které paní Hájková upekla.
Žijete celý život v Blatné?
Vyrůstala jsem ve věřící rodině v Kocelovicích, v chalupě hned vedle kostela. Tatínek měl pevnou víru, opravdu svoji víru žil. Když se dozvěděl o nějakém zlém skutku, říkával: „To mne nemrzí, spíše mne mrzí, že ten člověk nenašel Pána Boha.“ Hrál 50 let na varhany v klášterním kostele ve Lnářích. Doma jsme měli harmonium, tatínek v neděli před odchodem na mši vždycky cvičil, přes týden neměl čas. Byly jsme tři sestry, tři bratříčkové nám jako malí zemřeli.
Když jsem byla malá, byla mše svatá v Kocelovicích každý třetí týden. Když nebyla, chodili jsme pěšky do Lnář, bylo to necelé 4 kilometry.
Děda dělal hrobaře, k chalupě patřila starost o kostel, babička si myslela, že musí na jaře celý hřbitov uklidit sama. Odmalička jsem si myslela, že péče o kostel patří k naší rodině. Péče o kostel se v naší rodině opravdu dědí. Znamená to kostelničení, péči o květny, o prádlo. Tatínek se v totalitě staral o údržbu kostela. Později s ním spolupracoval P. Václav Čadek, který sloužil v Choustníku a je pohřben v Kocelovicích.
V kostele v Kocelocivích tedy pomáháte od mládí?
Kostel sv. Bartoloměje v Kocelovicích
Po svatbě jsme 10 let bydleli v Kocelovicích, pak jsme se odstěhovali do Blatné. V chalupě pak zůstala jen moje maminka, byla už stará, a tak jsme péči o kostel převzali. Manžel se staral o to, aby byla střecha a všechno kolem kostela v pořádku. Dělal všechna řemesla – elektriku, truhláře. Když byl v devadesátých letech v Kocelovicích vykraden kostel, manžel udělal závory na dveře do sakristie a opravil zámek, náš syn instaloval čidla a poplašné zařízení. Od té doby již kostel vykraden nebyl, ale zažili jsme několik falešných poplachů. Jednou spustil alarm na mém telefonu, když jsme byli u dětí v Praze, museli jsme telefonem shánět někoho v Kocelovicích, aby se tam zašel podívat. Několikrát jsme tam z Blatné jeli i v noci a zjistili jsme, že v kostele létají netopýři.
Jak jste se dostala do Blatné?
Už od 6. třídy jsem chodila do Blatné do školy. Tehdy komunisté rozhodovali o tom, kdo a co bude studovat a kde bude pracovat. Po skončení základní školy jsem si nemohla vybrat, ale musela jsem nastoupit do zemědělského učiliště. Pracovat jsem pak začala v družstvu jako skupinářka. Až později jsem dělala při zaměstnání zemědělskou střední školu v Březnici. V roce 1968 jsem se vdala a po mateřské jsem se měla vrátit pracovat do družstva, ale na mém místě byl člověk, kterému se báli říci, že mám znovu nastoupit, a tak jsem si mohla odejít a najít si jinou práci.
Práci jsem našla „náhodou“ ve velkoobchodě Jednota v Blatné. Šla jsem kolem Jednoty, dělal tam švagr pan Váně, řekla jsem mu, že hledám práci, on to řekl vedoucímu panu Chodorovi, a mohla jsem hned nastoupit. Nejprve jako brigádnice, později natrvalo. Podobných „náhod“ mne potkalo v životě více – jsou to takové Boží doteky. Nejstarší dceři Jarce ještě nebyl rok, když jsem šla do práce, maminka chodila do kravína, manžel dělal na směny ve Zbrojovce, a o hlídání jsme se střídali.
Jezdila jsem jako obchodní zástupce. Když jsem měla dvě malé děti, tak jsem už přestala jezdit a pracovala jsem jenom v Blatné. V Jednotě jsem prošla téměř všechna místa. Dělala jsem tam až do roku 1981, kdy se nám narodila třetí dcera. Od roku 1983 jsem pak dvacet let pracovala v Tesle.
Původně jsme chtěli stavět v Kocelovicích, ale „náhodou“ jsme v roce 1975 dostali možnost stavět řadový dům na Vinici. Stavěli jsme svépomocí, míchala jsem maltu, v roce 1978 jsme se nastěhovali.
Ve vedlejší místnosti si hrají dva vnuci, kteří jsou zde na prázdninách. Kolik jich máte celkem?
Všechny tři děti – Jarku, Václava a Veroniku – jsme se snažili vychovat ve víře. Dvě starší děti jsme vozili na přípravu k prvnímu svatému přijímání do kaple v Hudčicích, odkud pochází manžel. Jezdil tam tehdy P. Škopek z Březnice. U prvního svatého přijímání byli v Bubovicích. Veronika pak chodila na přípravu k P. Heřmanovi v Blatné na faru. Nyní už máme osm vnuků a jednoho pravnoučka.
Během své služby jste jistě poznala řadu kněží.
Třetí dceru nám ještě pokřtil P. Jan Koblih. Ten měl na faře hospodyni, paní Jarmilku Lavičkovou. V roce 1990 přišel P. Heřman Fritsch se starou maminkou, nastěhovali se na faru, postupně jsme ho poznávali. Jednou vyhlásil, že by potřeboval pomoci s úklidem na faře a také někoho, kdo by se ujal kostelního prádla – nabídla jsem se a už mi služba zůstala, pomáhala jsem pak, kde bylo třeba. Asi jsem mu byla z farníků nejblíže, často se se mnou radil. Později jsem pravidelně každý pátek chodila uklízet na faru a také jsem mu pomáhala v kostele
P.Heřman zemřel na Vánoce 2012. Na Hod Boží Vánoční ještě byla mše svatá a ohlásil, že druhý den mše nebude, že mu není dobře. Donesla jsem mu jako každý rok štědrovečerní večeři, ale později jsem zjistila, že už z toho nic nejedl. Volal mi ještě z nemocnice, chtěl donést pyžamo. Tenkrát byl vikářem P. Jan Löffelmann a u něj sloužil David Mikluš (dnes už je knězem a sekretářem pana biskupa). Měl se tady pro pyžamo zastavit, ale P. Heřman mu dal špatné telefonní číslo a proto nás nenašel. Zemřel 27. 12. 2012 v noci. Krátce před půlnocí mi tu zprávu volal doktor z nemocnice, protože poslední volané číslo v jeho mobilu bylo moje. Hned ráno jsem volala na biskupství. Tak skončila moje služba P. Heřmanovi. Pak jsem ho ještě s pomocí P. Löffelmanna ukládala do rakve. Nikdy jsem si nemyslela, že budu dva kněze připravovat do rakve.
Druhý kněz, kterému jsme připravila oblečení do rakve byl P. Jiří Mráz z Bělčic, který jezdil do Lnář a do Kocelovic. Mše svatá v Kocelovicích byla v 11.30 a pak k nám chodil na oběd. Sám si pral košile i rochety, občas jsem mu nabídla, že mu je vyperu. Poslední rochetu na vyprání u nás nechal v prosinci 1999. Vyprala jsem ji a nažehlila, a nakonec ji měl do rakve. Těšil se, že dožije v hospici svatého Lazara v Plzni. Jak ho tam dovezli, usnul a zemřel – sestřička mi volala, protože měl moje číslo v záznamníku. Zemřel na Štědrý den v noci (25. 12. 1999). Neměl to jednoduché, podmínky na faře v Bělčicích byly těžké. Je pohřben v rodinném hrobě v Březnici.
Při pohřbu P. Fritche jsem poprvé viděla P. Marcina Piaseckého. S P. Marcinem jsme hned navázali dobrý vztah. Všem říkal: „Prosím vás, ty služby, které děláte, dělejte dál.“ Když nám po 4 letech kněžské služby v Blatné řekl, že se bude vracet do Polska, byl to pro nás šok – nemohli jsme se s tím smířit.
Když mi P. Rudolf letos na jaře po mši svaté před celým kostelem blahopřál k narozeninám, velmi mě překvapil a dojal až k slzám.
Jste zapojena ještě do dalších aktivit ve farnosti?
Již od roku 2011 je zde společenství živého růžence. Začali jsme se ho modlit na doporučení mojí dcery Jarušky a stále pokračujeme, za což jsem velmi ráda. Zpočátku nás bylo jen pět, nyní je nás už dvacet a každý den se modlíme jeden předem určený desátek růžence, který se po měsíci mění. Skupinka živého růžence se tak denně pomodlí všechny růžence.
Začátkem letošního roku jsem se zapojila do přípravy občerstvení na kurzu Alfa v Komunitním centru. Kurz Alfa se mi líbil, setkávají se tam lidé stejného smýšlení. Myslím, že by se lidé měli scházet a mluvit o své víře. Je to potřeba, hodně mne to povzbudilo.
Jaké máte další plány?
S pomocí Boží děláme, co můžeme – v Blatné už pomalu „vypřahám“. Praní velkého prádla převzali již mladší, zůstalo mi jenom malé prádlo. Prádlo z Polska, kterým nás zásobil P. Marcin, se pere dobře, horší bylo škrobit a napínat plátna. Komu předáme službu v Kocelovicích nevím. Všichni tam říkají: „Jarko, až vy se tady nebudete starat, tak to zde zanikne.“ Ale nikdo se toho nechce chopit. Možná se toho ujme někdo z rodiny, vnučka Vanda studuje 3. rok gymnasia…
Co byste přála blatenské farnosti?
Přála bych si zapojení více mladých lidí. Co si budeme namlouvat – v kostele jsme většinou staří. Věřím, že to poznamenala doba komunismu. Ráda vidím v kostele děti, mám radost, když v televizi vidím setkání mladých. „Pane, ať se to tady také probudí“.
září 2018 Rozhovor připravil František Jirsa