Jitka Venclová je ředitelkou Základní školy ve Lnářích, Tomáš pracuje jako zámečník ve firmě na výrobu výfuků na motocykly. Mají dcery Aničku a Emičku, žijí v Hajanech. V loňském roce se zúčastnili kurzu ALFA ve Lnářích, kde jsme se více poznali.
Vedli vás rodiče k víře v Boha?
Jitka: Vyrůstaly jsme se sestrou v rodině, kde se s Bohem „počítalo.“ Od dětství jsem proto nepochybovala o Boží existenci. Se sestrou jsme měly to štěstí, že s námi na naší venkovské usedlosti bydlel také dědeček a jeho maminka, naše prababička. Moji rodiče sice nebyli praktikující katolíci, ale dědeček pravidelně každou neděli navštěvoval kostel v Blatné. Důležité pro něj bylo i společenství věřících přátel, se kterými vždy po mši chodíval do restaurace Hotelu Beránek.
Ráda vzpomínám na chvíle o Vánocích, kdy jsme se všichni před štědrovečerní večeří modlili modlitbu růžence. Jako dítě jsem se na Boha často obracela s různými prosbami. Mluvila jsem k Němu svými slovy, byly to upřímné dětské modlitby, které Bůh slyšel a na které odpovídal. „Ježíš však řekl: Nechte děti a nebraňte jim přijít ke mně, neboť takovým patří království Nebes.“ (Mt 19,14)
V době dospívání a kontaktem s nevěřícími kamarádkami jsem se Bohu začala postupně vzdalovat.
Tomáš: Dětství jsem prožil s rodiči a třemi staršími sestrami v malém městečku Meziměstí na Broumovsku uprostřed překrásné přírody. V naší rodině byla věřící pouze babička, která chodila pravidelně do kostela. V dětství, ani v dospívání jsem neměl potřebu Boha hledat. Po obou rodičích jsem zdědil vztah k technice a motosportu, kterému jsem se závodně věnoval.
Jak se rodila vaše dospělá víra?
Jitka: Zlom u mě nastal po sametové revoluci v roce 1989. Studovala jsem tehdy ve 3. ročníku na Pedagogické fakultě v Plzni. Skrze média a literaturu mě oslovovaly příběhy křesťanů, kteří statečně a se ctí čelili utrpení způsobenému komunistickým režimem. V třídílné knize „Žaluji“ od Antonína Kratochvíla jsem si poprvé přečetla životní příběh kněze Josefa Toufara, který mě hluboce zasáhl. Brzy na to jsem si koupila svoji první Bibli. Začala jsem v ní číst, ale spoustě věcí jsem nerozuměla. Na fakultě jsem měla dobré kamarádky, ale ani jedna z nich nebyla věřící a ani Boha nehledala. Začala jsem proto hledat společenství křesťanů, abych mohla svoji víru s někým sdílet. Párkrát jsem navštívila společenství katolické mládeže, které se scházelo na faře na Slovanech. Také jsem docházela na cyklus přednášek P. Aleše Opatrného a jeho hostů.
Po studiu jsem se vrátila do svého rodiště a začala učit na základní škole v obci Lnáře. Touha po Bohu ve mně stále byla, a proto jsem začala navštěvovat bohoslužby P. Heřmana Fritsche v blatenském kostele. Vždy jsem se těšila na jeho kázání, na jeho duchovní úvahy. Považovala jsem se za věřící, ale zpětně to vidím jako fázi hledání. Při bohoslužbě jsem slyšela, jaká bych měla být, jak bych se měla chovat. Snažila jsem se být „dokonalá“, abych se Bohu zalíbila svými skutky, ale nešlo mi to. Pociťovala jsem vnitřní rozpolcenost mezi tím, jaká bych měla být a jaká jsem.
Rozhodující pro mě bylo přátelství s Martinou z Příbrami (MUDr. Martina Kánská). Znala jsem ji od dětství. Martina uvěřila na prahu dospělosti a v 19 letech se nechala pokřtít. Při společných setkáních jsme často o Bohu mluvily. Toužila jsem jako ona prožívat blízký vztah s Bohem. Stále pro mě byl Bůh někým vzdáleným a nepředstavitelným.
Martina mně postupně předávala poznání o Ježíši, Božím Synu, skrze kterého můžeme přijít k Bohu.
Ježíš řekl: „Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Jestliže znáte mne, poznáte i mého Otce.“(Jan 14,6).
Dnes už vím, že Boží láska není o našich skutcích. Nejsme spaseni skrze skutky, ale skrze Boží milost. To je pro mne důležité. Přirozeně nejsme dokonalí, ale Bůh nás vidí jako svoje děti bez rozdílu – nemusíme se trápit našimi nedostatky – všichni jsme Bohem milováni. Všichni stejně. Pochopila jsem, že víra je dar. Ze své lidské přirozenosti se nemůžeme modlit a žehnat nepřátelům. Skrze přijetí Ježíše Krista můžeme prožít plnost Boží lásky a odpuštění těm, kteří nám nějakým způsobem v životě ublížili.
Tomáš: Díky iniciativě Martiny jsme se začali v roce 2004 scházet ve Lnářích v objektu dnes již neexistující restaurace Pod klášterem pod vedením kazatele Jana Talána a jeho manželky Marcely z Církve bratrské z Dobřívi na Rokycansku. Setkávali jsme se ve skupince asi 10 lidí. Do tohoto společenství jsem nejdříve s Jitkou jezdil jako „doprovod“. Tam jsem poprvé prožil při chválách (písně chválící a uctívající Boha) dotek Boží přítomnosti. Postupně jsem začal poznávat, že věci fungují tak, jak jsou popsány v Bibli. Zde jsme byli oba pokřtěni Duchem svatým.
Jak jste se potkali, když jste každý odjinud?
Jitka: Samozřejmě jsem se k Bohu modlila za věřícího partnera. Bůh někdy nesplní naše přání „lousknutím prstů“, jak bychom chtěli. S Tomášem jsem se seznámila až později v prosinci roku 1995 na oslavě společných přátel. V té době jsem nenavštěvovala pravidelně žádné církevní společenství, občas jsem se účastnila nedělních bohoslužeb v blatenském kostele. Vnímala jsem vztah s Bohem jako čistě osobní záležitost, s nikým jsem tehdy neměla potřebu o Něm mluvit. Pracovala jsem v kolektivu nevěřících lidí. Ve vztahu pro mě bylo důležité, že Tomášovi moje víra nevadila, že je ochoten ji respektovat.
Tomáš: Před 25 lety jsem se při přípravě motocyklu na závodech setkal s panem Lomasem ze Lnář, se kterým dosud spolupracuji. Díky této příležitosti jsem se přestěhoval do jižních Čech. Okolnosti našeho seznámení již Jitka popsala.
Máte nějakou zkušenost s vyslyšenou modlitbou?
Jitka: Krátce po smrti mého dědečka koncem roku 1991 onemocněla nevyléčitelnou nemocí naše maminka. Prodělala řadu těžkých operací, prošla si neskutečným utrpením. Pro celou naši rodinu bylo toto čtyřleté období, kdy mamka vzdorovala vážné nemoci, nesmírně náročné. Tehdy jsem k Bohu často volala a prosila ho za maminčino uzdravení. Bůh mne vedl k četbě knih o smrti a o věčnosti. V tomto čase studovala kamarádka Martina medicínu v Plzni. Bůh ji v té době vedl k službě a modlitbám za nemocné lidi. Rozhodla se navštívit i naši maminku, i když toto rozhodnutí pro ni bylo velmi těžké, pamatovala si ji jako zdravou ženu plnou sil. Bůh však požehnal tomuto setkání. S maminkou se modlily modlitbu přijetí:
„Pane Ježíši, věřím, že jsi byl ukřižován, zemřel jsi a pak byl vzkříšen i kvůli mně, kvůli mým vinám. Děkuji Ti, žes to pro mě udělal. Věřím, že jsem díky Tobě smířená s Bohem Otcem a že mám život věčný. Bože Otče, děkuji Ti za nový život, který teď přijímám skrze Ježíše Krista.“
Maminka byla za Martiny přítomnost i za společnou modlitbu vděčná. Asi měsíc po svém znovuzrození (navázání osobního vztahu s Ježíšem Kristem), maminka usilovný boj se zákeřnou nemocí prohrála. Při posledním rozloučení v blatenském kostele jsme se sestrou a tatínkem prožili hluboký pokoj a vnitřní radost, že maminka je v blízkosti nebeského Otce a že už nemá žádné trápení.
Tomáš: Můj táta prodělal v roce 1988 těžký zánět slinivky, byl 3 měsíce v umělém spánku. Jeho stav byl kritický a uzdravení považovali i samotní lékaři za zázrak. Když jsem uvěřil, Bůh mně dal poznat, že přežil díky babiččiným modlitbám.
V jakém církevním společenství žijete?
Naše společná modlitební a chválící setkávání ve Lnářích trvala asi dva roky. V roce 2006 byla Martina ustanovena pastorkou našeho společenství. Nyní tvoříme misijní sbor Archa víry Blatná, jsme součástí sboru Archa víry Příbram patřícího do státem registrované Církve živého Boha. Od roku 2006 máme pronajaté dvě místnosti v budově bývalého STEKA v Blatné (ulice Na Tržišti). Každou neděli od 15 hodin probíhá shromáždění, které začíná přímluvnými modlitbami a chválami. Potom následuje kázání pastorky nebo hosta prolínané čtením z Bible a sdílení Božího slova.
V pátek probíhá modlitební skupinka, kde se setkávají převážně lidé z našeho sboru a jedna sestra z katolické církve. Občas mezi nás zavítají i sestry z příbramského sboru. Občas zorganizujeme nějaký společný výlet nebo posezení u grilu.
Když jsem byl několikrát na vašem shromáždění, slyšel jsem, že většina z vás se modlí také v jazycích.
Jitka: Tomuto způsobu modlitby jsem při svém hledání vztahu s Bohem zpočátku úplně nerozuměla. Nechápala jsem, že se nemusíme vždy modlit jenom vlastními slovy, ale že Duch svatý promlouvá skrze naše ústa. Po přijetí Ducha svatého, kdy se za mě lidé ve společenství modlili, jsem se za nějakou dobu při poslechu křesťanských písní začala modlit tímto způsobem. Tento způsob modlitby je pro mě už nedílnou součástí mého vztahu s Bohem.
Tomáš: Byl jsem pokřtěný Duchem svatým později než Jitka a modlit v jazycích jsem se začal také později. Časem jsem pochopil, že to je přirozená součást modlitebního života.
Vedete své děti k víře v Boha?
Anička (20) dochází na nedělní shromáždění nepravidelně. V současné době studuje vysokou školu v Českých Budějovicích, kde bydlí na koleji. Mladší dcera Emička (14) se s námi pravidelných shromáždění zúčastňuje. Obě dcery se pohybují v prostřední nevěřících přátel a spolužáků. Vztah s Bohem v současné době vnímají jako osobní věc a nemají potřebu ji sdílet se svými vrstevníky.
Tomáši, potkali jsme se na akcích Miliónu chvilek pro demokracii v Blatné i v Praze. Proč tam chodíš?
Když Bůh stvořil člověka, dal mu svobodnou vůli i přesto, že věděl, jaké to bude mít důsledky. Když k nám byl Bůh takto velkorysý, tak nemá nikdo právo nás o jakýkoliv projev svobody připravit. Dnešní doba mně stále více připomíná dobu bolševické normalizace. Obzvlášť poslední události kolem vměšování Ruska a Číny do vnitřních záležitostí našeho svobodného státu, drzosti a lži komunistických poslanců spolu s mlčením a nečinností našich nejvyšších představitelů, mě nemohou nechat lhostejným.
Jitko, několikrát jsi mě pozvala do školy, abych připravil prezentaci pro žáky. Pomáhá ti víra v práci ředitelky školy?
Po absolvování vysokoškolských studií jsem nastoupila na místo učitelky do lnářské školy. V roce 2003 jsem v této škole začala pracovat jako ředitelka. Intenzivně jsem u Boha hledala odpověď, jestli je to ta správná cesta pro mě, jestli tuto zodpovědnou práci budu schopna zvládnout. Pozice ředitelky mě stála sice hodně sil a času stráveného na úkor rodiny a vlastních zájmů. Přesto se však nepřestávám radovat a děkovat Bohu za to, že se dětem ve škole líbí a že jsou všechny bez rozdílu přijímány. Později jsem začala v rámci zájmového vzdělávání vést biblický kroužek. Před Vánocemi a Velikonocemi pro děti pořádáme ve spolupráci s tebou besedy, kdy se děti zajímavou formou seznamují s významem těchto křesťanských svátků.
Květen 2020 Za rozhovor děkuje František Jirsa