Ilona a Eda Prexlovi žijí v Sedlici se svými dětmi, Eduardem (20) a Anežkou (15). Jejich společným a náročným (časově i finančně) koníčkem jsou koně.
Edo, tvůj otec mi jednou řekl: „To by mně zajímalo, kde se ta víra v našem klukovi vzala, když doma vlastně žádný základ neměl.“ Kde se tedy vzala?
Eda: Jako malý jsem byl pokřtěný, s rodiči jsme do kostela chodili na Velikonoce a na Vánoce, spíše z donucení. Když jsme se v roce 2003 s Ilonou brali, neznali jsme ani Otčenáš, ale svatbu v kostele jsme chtěli mít, přišlo nám to důstojnější. Když se narodil náš syn Eda, začal jsem hledat něco, co bych mohl nabídnout svým dětem. Když mu bylo 8 měsíců, rozhodl jsem se jít s kočárkem na mši, poprvé svobodně a dobrovolně.
Ještě před tím, než jsem začal chodit na mše, jsem se potkával s P. Cihelnou, protože jsem opravoval střechy. Byl jsem s ním i na střeše, někdy mi sám podával. A také mi představoval křesťanství, aniž by to vnucoval, byli jsme jako kamarádi. Líbil se mi jeho smysl pro humor. Zaujala mě jeho propracovaná kázání, i když jsem tomu zpočátku moc nerozuměl.
Ilona: K víře jsem přišla až když jsme se vzali. Chodili jsme k P. Cihelnovi na přípravu na svatbu a tam se mi začalo rozkrývat něco, co jsem dříve neznala. Objevoval se přede mnou svět, který mne přitahoval čistotou, láskou. Po svatbě jsem začala uvažovat o tom, že bych se nechala pokřtít. Chodila jsem k P. Cihelnovi na přípravu a dost jsme se sblížili, četl mi z Bible a vysvětloval.
Dříve jsem viděla jen biblické animované filmy, připadaly mi jako pohádky. Ježíšek nosí dárečky, ale neměla jsem to spojené s životem Ježíše na zemi, nevěděla jsem, že je to kus historie, to se mi začalo spojovat až po svatbě.
Čím víc jsem se o Ježíše zajímala, tím víc mi k tomu neseděl kostel, to strašně sevřené a upjaté společenství kolem kostela. Když jsem přišla na mši a všichni tam stáli jako opaření, to mi nesedělo. Zpočátku jsem se ve mši nenašla, nedávala mi smysl – až za delší dobu jsem pomalu začala chápat.
Pak jsem začala studovat na Teologické fakultě v Českých Budějovicích, ale to úplně nedopadlo, po krátké době jsem nastoupila do práce, na studium nezbýval čas.
Jak vás změnilo přijetí svátosti biřmování?
Eda: Chápu to jako „nakopnutí“ Ducha svatého. Důležité je stále se vzdělávat, když chodíš na mši, tak se mnoho věcí nedozvíš, je třeba hledat dál. Dnes je dobré, že toho je všude plno – například na YouTube – zapadá to do sebe, je třeba s duší něco dělat tady, v tomto pozemském světě. Když zkoumáš, hledáš, i ta druhá strana, zlo, má o tebe zájem, stojí o to tě nějak zlomit.
Ilona: V červnu 2006 jsem prožila křest a zároveň biřmování. Křestní kmotr byl manžel a biřmovací Miluška Prexlů. Určitě jsem získala úctu k životu druhého, jiný náhled na řešení mezilidských vztahů, vidím člověka jinýma očima než dříve. Nejsem na to sama.
Eda: Vím, že některé věci, co jsem dělal, teď dělat nemůžu. Zjistil jsem, že bez svátostí eucharistie a smíření to nejde, se svátostmi je život o hodně lehčí – co se týká vztahů. Pojmenoval bych to přirozený a nadpřirozený pořádek. Některé věci nedokážeš bez nadpřirozeného pořádku dát, Ježíš je opravdu ten doktor, který uzdravuje nemocné. Od té doby mě to nutí dodržovat nějaký řád. Pamatuji si, že když byl v Sedlici biskup Paďour, říkal „Kdo nedodržuje řád, tak je neřád.“
Pater Pio říká, že růženec ďáblu vadí nejvíc. Proto si myslím, že je škoda, že se dnes málo lidí modlí růženec, ale nedivím se tomu, protože mně trvalo sedmnáct let, než jsem přišel na to, že je třeba pravidelně se modlit.
Věříme, že nadpřirozeno nedokážeme úplně pochopit, ale můžeme ho prožít. Není to jenom odříkávání, ale děje se tam zázrak – na mši nechodím proto, abych si odpíchnul účast, aby mě všichni viděli, že jsem byl na mši.
Jak se snažíte předávat víru?
Eda: Delší dobu jsem o tom přemýšlel, nechci nikoho nikam nutit – ať uvidí, že jsem trochu jiný. Snažím se žít čistě, žít ze srdce. Svatost není otázka času, ale momentu rozhodnutí. Musím začít u rodiny, pracovat na sobě, kolik nám Pán dal času, to nikdo neví. Snažím se poznávat to ryzí.
V rodině je náš úkol ukázat dětem směr a oni se svobodně rozhodnou. Jsem rád, že na mši svatou děti chodí. Modlíme se a děkujeme za to, že tam přijdou. Vše to zahrnuji do modlitby růžence.
Jak se cítíte ve farnosti?
Ilona: Dost nás překvapují reakce lidí – máme pocit, že nikoho nového v kostele nechtějí, víru nám to nebere, ale divíme se tomu a neslučujeme se s tím.
Eda: Modli se a pracuj. Rádi se setkáme při různých příležitostech, zapojili jsme se do úklidu kostela. Za Sedlicí cestou k rybníku Pila jsme postavili stáj. Plno lidí jde na procházku okolo a zajde se podívat na koně a na kočky, se kterými se mazlí malí i velcí.
Jak jste se seznámili?
Eda: Přes společného koníčka – chodili jsme do Kynologického klubu do Strakonic, kde jsem vedl jako figurant obranu. Po výcviku se mě Ilonka zeptala: „Co říkáš na mého psa?“ A já jí odpověděl: „Na tvém psovi se mi líbí dvě věci: jak štěká a to vodítko.“
Jaké je vaše zaměstnání?
Ilona: Pracuji jako ošetřovatelka prasat. Nyní jsem práci omezila a starám se o nemocného manželova tátu, kterého jsme si vzali k nám domů.
Eda: Už 33 let dělám střechy a dokud mi fyzický a psychický stav dovolí, chci u toho zůstat. Na střeše jsem začínal se svým tátou a dnes už se mnou pracuje můj syn.
Vezmete někdy do ruky Bibli?
Ilona: Každý den dostávám SMS zprávou od [email protected] odkaz na jeden biblický verš.
Eda: Já si ráno přečtu kousek z Evangelia podle liturgického kalendáře a cestou ke koním o tom přemýšlím.
Rozhovor vyjde před Vánoci, tak se nabízí otázka, jak jste prožívali Vánoce v dětství?
Eda: Vánoce – to byl stromeček, dárečky, pohoda doma, návštěvy, které přišly. Děda nás odvedl z domova a mezitím rodiče připravili stromeček. Druhý den jsme jeli k druhým prarodičům do Turné a znovu jsme rozbalovali dárky. Od Štědrého dne do Tří králů jsme ze stromečku nesměli utrhnout žádný bonbón. Leželi jsme pod stromečkem a když nějaký upadl, tak byl náš.
V kostele z oratoří i z kůru se troubily vánoční melodie. Věděl jsem, že jedním z trubačů je můj táta. Starý pan Kopal krásně zpíval. Později to pro mne byla doba odpočinku a postupně jsem začal vnímat podstatu Vánoc. Bylo pěkné, když v minulých letech děti zpívaly na kůru koledy.
Ilona: U nás se držel na Štědrý den půst, kromě kuby v poledne jsme nesměli nic jíst, ale my jsme chodily potajmu uštipovat vánočku. Před Vánoci jsme také se sestrami prohledávaly všechny skrýše a hledaly dárky. Jednou jsme našly houpací síť a bylo pro nás velké zklamání, když pod stromečkem nebyla. Ale dopadlo to dobře. Rodiče na síť zapomněli a přinesli ji jako dodatečný dárek.
Advent 2023 Rozhovor připravil František Jirsa