Při Velikonoční vigilii v roce 2022 byli v Sedlici pokřtěni Ivana Eignerová a její syn Josef. Ivana vede rodinné čalounictví, kde ještě pracuje její manžel Josef a dcera Jarmila.
Setkali jste se s vírou v dětství ve vaší rodině?
Ivana: Od matky jsme byli vedeni k víře, naučila nás Otče náš, Zdrávas, ale do kostela nikdy nechodila. Řekla bych, že byla soukromá věřící. V dětství byli totiž často od katechety biti rákoskou přes ruce a tím se pokřivilo její vnímání církve. Výstražný bod pro mne bylo, že do kostela začala chodit, až když ve stáří onemocněla. Stala se velmi horlivou věřící. Jako by chtěla dohnat všechny ty roky, kdy se praktikování víry vědomě vyhýbala. Čas jí to ale nedopřál a ona už nedokázala udělat všechno to, co by bývala asi chtěla. Uvědomila jsem si, že člověk nemá otálet. Na to, aby dal věci ohledně víry sám v sobě do pořádku, potřebuje být v relativně dobré psychické i fyzické kondici. A to se v průběhu času daří čím dál méně. Chceme-li být Bohu užiteční, tak na poslední chvíli se toho už moc stihnout nedá. A čemu jsem věřila v dospívání? Ve vesmír, v přírodní zákony, matematiku. Postupně jsem si začala uvědomovat vzájemnou propojenost toho, v co jsem věřila s tím, co se píše v Bibli a pojem Bůh v mém životě získával čím dál větší prostor. Zaujala mne kniha o židovství od Hanse Künga. Židovství – to jsou kořeny křesťanství. Kristus přišel pro všechny.
Josef: Víra nebo duchovno bylo pro mne důležité už od mládí. Četl jsem Bibli, ale také Korán nebo Talmud, aktivní víru jsem k životu nepotřeboval. Líbí se mi citát: „Jsem takový ateista, že se si myslím, že mne za to Bůh potrestá.“ Korán je nesrovnatelný s Biblí, ale společné mají to, že si tam každý může najít důvody pro své jednání, i když je špatné. Je o čem přemýšlet celý život. Krize manželství, kterou prožívám mne možná přivedla k aktivnímu životu ve víře.
Kdy přišlo rozhodnutí ke křtu?
Ivana: Důležitý pro mne byl kurz ALFA, který probíhal v Sedlici začátkem roku 2017. V sobotu, kdy jsme byli ve Štěkni a mluvili jsme o Duchu svatém, jsem prožila silný duchovní zážitek při přímluvné modlitbě. Domů jsem jela plná dojmů. Večer mne zalil ohromný proud veliké radosti. Cítila jsem neskutečnou radost, chtělo se mi brečet, nikdy jsem nic podobného nezažila. Víra to nejsou jenom slova, někdy je to opravdu fyzický zážitek.
Řešila jsem otázku křtu s P. Piaseckim. Poradil mi, abych tomu rozhodnutí dala alespoň dva roky času a ujistila se tak opravdovosti toho kroku. Věděla jsem, že chci žít s Ježíšem a za několik let jsem se připojila k Pepovi.
Josef: Měl jsem duchovní zážitek, který pro mne znamená dar víry. Dlouhou dobu jsem se snažil porozumět významu Trojice a stále jsem to nechápal. A pak najednou jsem měl dojem, jako by se mě Bůh ptal: „Co ti na tom není jasný?“ a v tom okamžiku, bylo to 6. srpna 2021, mi opravdu všechno bylo jasné. Měl jsem pocit opravdové Boží přítomnosti. To byla pro mne výzva, abych se nechat pokřtít.
Ivana: S panem farářem jsme se potkávali z pracovních důvodů. Bydlíme proti kostelu a i proto máme k církvi tak nějak blízko. Na podzim 2021 jsme P. Huška oslovili, začali jsme probírat katechismus, před Vánoci začal katechumenát a na Velikonoce 2022 jsme byli oba, já i můj nejstarší syn, pokřtěni. Bylo to 16. dubna, tedy v den výročí mojí svatby s Josefem Eignerem (starším).
Změnil křest nějak váš život?
Ivana: Vnímám hlubší kontakt s Bohem, vnitřní klid v této oblasti svého života. Dřív jsem měla extrémní potřebu o víře mluvit. Dnes už tak velkou potřebu o víře jen mluvit necítím. Snad proto, že víra je v mém životě každý den. Člověk je díky ní i vitálnější. Kdybych nešla do kostela, cítila bych se ošizená. Ještě jsem nedospěla k růženci, ale časem bych se chtěla zapojit.
Velmi mě obohatily rozhovory s panem farářem, které jsme absolvovali v rámci katechismu. Těším se, že podaří připravit takové projekty, které umožní vzájemná setkávání věřících s panem farářem nejen při bohoslužbě. A co farníci? Jsou více otevření, za což velice děkuji. Při křtu bylo plno lidí, kteří se k nám i nadále chovají mile.
Josef: Už při rozebírání katechismu jsem si uvědomil, že se to týká mého života. Křest byl pro mne opravdu velká událost, další významný bod nové životní cesty. Teď se změnil celý styl mého života, jsem klidnější, i rodinnou krizi lépe zvládám.
Ivana: Josef byl dříve často přehnaně negativní. Teď už své emoce lépe ovládá.
A co zbytek rodiny, jak vnímá váš křest?
Ivana: Manžel to bere dobře. Ví, že když se pro něco rozhodnu, už se mnou nic neudělá. (zavolá manžela a dceru)
Josef starší: Jsem tolerantní, možná k tomu časem také dojdu.
Jarmila: Křesťanství je pro mě velice důležitou součástí naší kultury a tradice. V posledních letech se víra pro mě stala nedílnou součástí každého dne. Ale ke křtu jsem ještě nepřistoupila. A to jen kvůli tomu, že si myslím, že to musí být mé hluboké, pevné rozhodnutí a vlastně asi nějaký pocit vnitřní potřeby a nejen: „Teď jezdí mamka a bratr, tak pojedeme jedním autem.“ Což myslím samozřejmě trochu v nadsázce.
Jak jste se dostali k čalounictví?
Ivana: Manžel vystudoval textilní průmyslovku a čalounění ho bavilo. Takže nejprve to byl jenom náš koníček. Po revoluci se objevila možnost soukromého podnikání, které jsme se rychle chopili. Začínali jsme při mé mateřské v městském bytě 3+1 v obýváku. Bytový podnik proti našemu záměru nic neměl a bylo nám řečeno, že můžeme začít, pokud s tím sousedi nebudou mít problémy. Neměli. Byli jsme pětičlenná rodina a časem k nám přibyl můj dědeček na dožití. V té době mu bylo 83 let. To už začínalo být dost náročné. A když se naší fence narodilo pět štěňat, tak jsme na čas přestali. Zákazníci ale nepřestávali chodit, tak za dva roky manžel znovu začal čalounit. Tentokrát už ale ne přímo v bytě, ale v prostoru našeho sklepa. A protože práce přibývalo, dědeček zemřel, děti povyrostly a já jsem se mohla stále více zapojovat, převedl manžel podnikání na mě. Sám dál zůstal na hlavní pracovní poměr v teplárně. Čalounictví dál bylo jeho koníčkem. Domluvila jsem dílnu v Bažantnici nedaleko Pracejovic, později ve výměníku ve Strakonicích. Tam jsme podnikali až do našeho přestěhování sem, do Sedlice.
Proč jste se rozhodli přestěhovat do Sedlice?
Ivana: Nejprve jsem na rekreaci našla chalupu v Husově ulici. Tam nyní bydlí dcera Jarmila. Chtěla jsem ale vlastní dílnu a když se v Sedlici později vyskytla možnost koupit dům, kde by se dalo zároveň podnikat i bydlet, věděla jsem, že to je přesně to, co chci. Dnes tu s námi pracují děti, snaží se, práce je baví a já doufám, že jim ta láska k řemeslu, se kterým doslova vyrůstaly od malička, vydrží.
Atmosféra mezi lidmi je zde jiná než ve větším městě – všichni se znají, což mě těší a vyhovuje mi to. I hezké prostředí našeho kostela udělalo strašně moc. Krásná hudba, kostel je udržovaný. Žije to tu.
Josef: Když jsem pracoval ve strakonické teplárně přicházela ke mně Sedlice postupně – jednou mi kolega přinesl perokresbu Sedlického kostela. Dnes dojíždím do Sedlice každý den a cítím se tady víc doma než ve Strakonicích.
Často jezdím do Černé v Pošumaví za kamarády z našeho spolku historického šermu Páni z Raziberka . Když jdeme v sobotu večer na mši, jsou tam kromě nás tři lidi. Nejsou tam ani ministranti. Je to smutné. Atmosféra je hodně oholená na rozdíl od zdejšího kostela, kde je výborná.
Ivano, založila jsi spolek Modrásek, jehož aktivitám věnuješ hodně času.
Modrásek mi umožňuje naplnit volný čas smysluplně. Má smysl udělat malý dárek pro milou osobu. A udělat ho ve společnosti ostatních lidí je bonus navíc. Má smysl zachránit alespoň pár léčivek a znovu jim dát prostor. Má smysl tvořit zábavu pro děti. To všechno je pro mě radost, za kterou Bohu děkuji.
Únor 2022 Rozhovor připravil František Jirsa