Renata Turková se aktivně účastní farního života, má velké sociální cítění, je dlouholetou organizátorkou Tříkrálové sbírky na Blatensku. Žije v Hajanech s manželem Pavlem a třemi dětmi (František 15, Václav 13 a Magdaléna 11).
Vyrůstala jsi ve věřící rodině?
Vyrůstala jsem v Praze spolu s rodiči a dvěma bratry. O Bohu se doma nikdy nemluvilo. Pro rodinu byly důležité mezilidské vztahy, pravdomluvnost, čestnost… V podstatě křesťanské hodnoty, ale Bůh v tom nebyl. Také vztah k penězům byl zdravý – když někdo z nás řekl, že by chtěl být tím nebo tím, protože by bral hodně peněz, byli jsme důrazně napomenuti, že podle tohoto kritéria si povolání vybírat nemáme. Vánoce jsme slavili, betlém jsme stavěli, koledy jsme zpívali – byl to hezký rodinný svátek.
Jak ses dostala k víře?
Od malička jsem uvažovala, jak je možné že žiji, proč jsem na světě, ale doma jsem to nikdy neříkala. V 8. třídě nám paní učitelka pustila film o Ježíši, to bylo poprvé, co jsem o něm slyšela. Film mě velmi zasáhl, nejvíce asi Ježíšova podobenství. S jednou kamarádkou jsme o tom mluvily, ale neměly jsme se kam obrátit, abychom dostaly odpovědi na otázky, které v nás film vzbudil.
Střední zemědělskou školu jsem navštěvovala v Blatné, bydlela jsem u své babičky a dědy. Ve škole jsem potkala spolužačku, která patřila ke Svědkům Jehovovým. Začala mi představovat Boha podle jejich víry. Rodičům ani prarodičům se to hodně nelíbilo, také já jsem cítila rozpor – ti lidé se mi nezdáli šťastní, bylo tam něco nezdravého. O všem, co nebylo podle jejich představ, říkali, že je to od ďábla. Byla jsem tehdy hodně zmatená. Cítila velkou potřebu najít odpovědi na otázky: „Je to Bůh, kdo mě tak přitahuje? Jaký je? Kde ho mám najít? Koho se mám zeptat?!“
Maminka se v Praze náhodou setkala s Václavem Malým. Václava Malého si rodiče vážili za jeho občanské postoje a odvahu. Svěřila se mu s mým problémem a on nás obě pozval do kostela sv. Antonína do Holešovic. Poprvé v životě jsem se zúčastnila mše svaté. Cítila jsem se tam přijatá, měla jsem pocit, že při kázání mluví ke mně. Velmi se mi ulevilo. Pak jsem potkala svého budoucího manžela Pavla a zájem o Boha šel stranou.
A kdy se zájem o Boha zase objevil?
Když jsem začala chodit na vysokou školu (Českou zemědělskou univerzitu v Praze), byla jsem nespokojená, neklidná, něco zásadního mi chybělo, život byl prázdný. Po zkušenosti s jehovisty jsem se bála někam zapojit, chodila jsem kolem křesťanské nástěnky ve škole, ale nenašla jsem odvahu. Proto nyní vím, že je třeba lidi oslovovat a nabízet.
Při studiu jsem chtěla nějakou smysluplnou brigádu. Našla jsem inzerát: „Postižená paní hledá pomocníka“. Přihlásila jsem se a to bylo zásadní rozhodnutí. Setkala jsem se s Janou Hrdou. Byla kvadraplegik – měla po autonehodě ochrnuté tělo od ramen dolů. Byla věřící (členka Bratrské jednoty baptistů) a opravdu žila v důvěrném vztahu s Bohem. Často jsme si o Bohu povídaly. Toužila jsem znovu uvěřit, ale nějak to nešlo. Jana mnohokrát říkala, že víra je dar, za který je třeba prosit. Asi po roce mi ho opravdu vyprosila. Chodila jsem k ní tři roky, nasměrovala mne nejen ve víře, ale začala jsem cítit, že se mám věnovat spíš lidem než zvířatům.
Když jsem se po dokončení školy vrátila do Blatné, neznala jsem zde žádného věřícího. V noci jsem se s Bohem hádala, chtěla jsem zůstat „skrytá“, ale cítila jsem, že to tak Bůh nechce. Po velkém vnitřním boji jsem nakonec řekla „ano“. Velice se mi ulevilo. Zároveň jsem ale Bohu řekla, že teď je to na Něm, protože já vůbec nevím, kam se mám obrátit a sama to nezvládnu. Hned druhý den jsem potkala kamarádku, která mi řekla, že chtějí pokřtít děti a zeptala se, jestli s nimi nechci jezdit do kostela do Čížové. Mše tam sloužil P. Patrik Maturkanič, hodně na mne zapůsobil, hned nám věnoval pozornost, při přání pokoje podal ruku všem… Ukázal mi, že kněz je člověk jako my. Požádala jsem ho o křest, odkázal mě s přípravou na sestřičky, které bydlely v Písku u petrinů.
U sestřiček jsem se cítila dobře, nechtělo se mi ani domů. Byla jsem si jistá, že jsem na správném místě. Byla zde cítit opravdová láska a přijetí. P. Vrba nám domlouval, abychom křest přijaly v Blatné. Přišly jsme tedy za P. Fritschem, ten ale neuznal přípravu v Písku, a ještě rok nás připravoval sám. Účast na mši pro mne nebyla jednoduchá, nevěděla jsem, co se děje. Byly jsme pokřtěny v roce 2004 na Bílou sobotu, náš první syn František (6 měsíců) byl pokřtěn hned druhý den v neděli.
Byl pro tebe křest nějakým významným zlomem v životě?
Pokračovala cesta poznávání Pána. S rodinou jsme se přestěhovali do Hajan, kde jsme postavili dům. Stále jsem toužila po sblížení s dalšími křesťany, mše v neděli mi nestačila.
Přišla jsem do společenství „Archa víry“, které se schází vždy v neděli odpoledne v Blatné. Domluvili jsme se na modlitebním setkávání, nejdříve jednou za měsíc, v současnosti už každý týden. Já stíhám tak jednou za 14 dní. Většinou se scházíme čtyři, můžeme si plně důvěřovat. Sdílíme naše starosti i radosti, společně se modlíme, chválíme Boha. Živé společenství víry je pro můj život podstatné. Díky tomu mohu mši svatou prožívat jako vrchol křesťanského života, ale bez základů živého společenství víry by to byl jen rituál.
Hodně mě trápí rozdělení křesťanů. Ptala jsem se Pána, kde je Pravda, kde mám být já. Ukázalo se mi místo v Bibli: „… mezi vámi se říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu. Je snad Kristus rozdělen?!“ (1Kor 1,12-13) Toto slovo mě hodně uklidnilo. Cítím se být především křesťanem. Ježíšova láska, zpečetěná pokořením a obětí na kříži, Jeho výkupná oběť za nás za všechny je pro mě tak velikým objevem, že rozdíly mezi křesťany mi připadají malicherné.
A co tvoje další aktivity. Kde na to všechno bereš energii a čas?
Na prvním místě rodina. Máme tři děti. Františka 15let, Václava 13let a Magdalénu 11let.
Nejtěžší je zjistit, co po mně Bůh chce. Pokud dělám to, co po mně Bůh chce, tak zažívám pokoj, i když jsem někdy roztěkaná nebo unavená. Tříkrálovou sbírku beru jako příležitost říci dětem alespoň střípek z křesťanské zvěsti a šířit ji dál. Je to výborný prostředek jak v dětech rozvíjet chuť pomáhat. Zakoušejí, jakou radost mohou přinášet mnohým a leckdy i osamělým lidem, zažívají pocit radosti a vlastní důležitosti. Mohou si uvědomit, jak málo stačí, aby potěšili druhého.
Když jsem slyšela o kurzech Alfa, hodně mně to nadchlo. Z vlastní zkušenosti jsem poznala, jak velice důležité je hledající lidi citlivě doprovázet. Ráda jsem se zapojila do přípravného týmu. Dělá mi radost mluvit o tom, jak Bůh jedná v našich životech, slyšet, jak druzí vnímají Boží vedení, jaké mají zkušenosti s Bohem. Lidé se poznávají, když spolu mluví nebo něco dělají.
Nevěděl jsem, že jsi inženýrka. Titul před jménem nepoužíváš.
Nepovažuji to za důležité. Někdy mi spíš připadá, že to mezi mnou a druhým vytvoří propast. Ráda poslouchám vzpomínky, radosti a starosti našich klientů. Ti se spíš otevřou zootechničce z Hajan než inženýrce z Prahy J.
Jak ses dostala k práci v Charitě?
Při mateřské jsem cítila neklid, měla jsem pocit, že bych měla někde pomáhat, stále se mi vracela myšlenka na práci dobrovolníka v domě pro seniory, a tak jsem se přihlásila. Při přijímacím pohovoru mi paní vedoucí řekla: „Přesně vím, koho vám mám dát“. To jsem brala jako potvrzení mého rozhodnutí. Byla to paní, která moc nemluvila a nejevila o nic zájem. Při Tříkrálové sbírce jsem se s dětmi stavila také u ní a ejhle, „ledy se prolomily“ a paní se mnou začala navazovat kontakt. Ukázala mi, jak moc je (oboustranně) důležitý kontakt starého člověka a dítěte. Od té doby jsem za ní chodila často i s dětmi.
Při mateřské jsem si udělala ve Strakonicích kurz pracovníka v sociálních službách. Už při mateřské jsem měla v Charitě malilinký úvazek na dohodu. Pak jsem tam pracovala šest let. V Charitě jsem byla velice ráda a práce mě naplňovala. Je tam výborný kolektiv, na který se dá plně spolehnout.
Proč jsi v minulém roce práci v Charitě ukončila?
Dostala jsem nabídku z lnářské školy na místo asistenta pedagoga pro dítě na vozíčku s kombinovaným postižením. Rok jsem se za rozhodnutí modlila a váhala do poslední chvíle. Potřebnou kvalifikaci jsem již měla. Bez asistenta by toto dítě do běžné školy chodit nemohlo.
Po půl roce vidím velký smysl této práce. Chlapec udělal ohromný pokrok. Všichni se při tom učíme. Děti se učí jak mluvit a jednat s postiženým člověkem, učí se nabízet pomoc, zeptat se. Na druhou stranu on sám se učí říkat si o pomoc a pohybovat se mezi zdravými dětmi. I my dospělí se učíme. Hlavně odbourávat předsudky. Děti ho berou jako kamaráda a s jinakostí žádný problém nemají. Toto vidím jako velice dobrou školu v chápání odlišností. Vždyť ve škole nejde jen o nabytí vědomostí, ale děti by se měly vyvíjet i po stránce citové a sociální.
Inkluze je náročná, musí dobře fungovat spolupráce asistent – učitel – rodiče. Je to jistě těžší nejen pro učitele, ale i pro rodiče. Ale je to způsob, jak vychovat soběstačného človíčka, který je a jistě bude pro lidskou rodinu důležitý a užitečný.
