Paní Božena Nováková byla jednou ze tří žen, které dojížděly pravidelně na kurz Alfa ve Lnářích ze Tchořovic. Za svůj dlouhý život hodně pamatuje a protože Lnáře patří od 1. června do blatenského farního obvodu, požádali jsme paní Boženku o rozhovor.
Pocházíte ze Tchořovic?
Celý život žiji ve Tchořovicích, do tohoto domu jsem se přivdala v roce 1961, manžel v roce 1994 zemřel, nyní zde se mnou bydlí nejstarší syn Bohumír. Druhý syn Petr bydlí v mé rodné chalupě.
Dcera Marie žije v Blatné a má dvě děti – dceru Magdalenu (13) a syna Michala (10). Vnoučata mi dělají radost, i když vnučku už pomalu přestává bavit jezdit za babičkou. Dnes už jsem ve Tchořovicích nejstarší.
K víře vás přivedli rodiče?
Vychovávala nás babička a s ní jsem od dětství chodila do klášterního kostela ve Lnářích. Tehdy ještě byli v klášteře řeholníci – bosí augustiniáni. Bratr Vít hrál na varhany, byl to asi nejmladší řeholník, děvčata kvůli němu chodila na kruchtu. Bratr Prokop dělal kostelníka, bratr Pavel obhospodařoval asi 8 hektarů polí, bratr Petr se staral o dobytek. Nejstarší byl bratr Josífek, který udržoval kněžská roucha. Vyřezával také krásné jesličky, ještě je v kostele na Vánoce máme. To všechno dělali kromě svých řeholních povinností.
V klášteře byl také divadelní sál, za války se nehrálo a po válce se pamatuji na hru se zpěvy z farního prostředí: „Modlitba za vlast“. Maminku faráře hrála 18letá slečna Marie Kubová, provdaná Křivancová.
Za mého dětství býval kostel při mši plný, u mřížky malé děti, za nimi školáci, pak větší dívky. Chodily jsme na mši ráno v 7, později v 8 hodin. V neděli byla ještě druhá mše, tzv. „velká“. Když jsme my mladí chodili z kostela, už jsme potkávali babičky, které šly na „velkou“. Na pouť na svátek Nejsvětější Trojice sem chodili lidé ze širokého okolí. V klášteře bývaly devítidenní pobožnosti k Matce dobré rady (od 24. dubna do 2. května). Při každé pobožnosti bylo kázání, jezdili sem kněží z okolních farností – z Kadova, z Kotouně. Jako mladá jsem v adventu chodila na roráty, odcházelo se brzy ráno už na 7 hodinu. Nyní máme mši svatou jednou za dva týdny v sobotu večer.
Za váš dlouhý život jste jistě poznala řadu kněží.
Jenom z vyprávění znám P. Fulgence. První kněz, kterého si pamatuji, byl Jan Procházka, který zemřel v roce 1947. Po něm zde byl P. Václav Karel Vystrčil. Když v 50. letech zrušili komunisté klášter, řeholníky odsud převezli do Hejnic. Mladší pak museli nastoupit do práce, bratr Josífek Patera šel z Hejnic do domova pro staré kněze na Moravě. P. Vystrčil zde zůstal, pocházel ze Lnář. Jeho maminka vařila na zámku v kuchyni a jeho tatínek vozil kočárem barona. Můj tatínek říkal, že kočí byl skoro jako pán. Měl bílé rukavice až k loktům, sedl si na kozlík, podkoní mu podával opratě. P. Václav bydlel nějakou dobu u svých rodičů ve Lnářích, později se přestěhoval do Kasejovic, odkud sem dojížděl.
Po něm dojížděl do Lnář P. Jiří Mrázek z Bělčic a pak zase z Kasejovic P. Jiří Čepl. Ten zde byl delší dobu, bylo nám smutno, když odcházel. Říkal: „Já jsem zaměstnanec jako každý jiný, byl jsem zde 10 let, to je dost dlouhá doba.“ Naposledy sem dojížděl P. Robert Paruszewski, který byl přeložen do Velhartic. Do Kasejovic nyní jezdí P. Jiří Špiřík z Nepomuka.
Na výuku náboženství jste chodila do Lnář?
V Tchořovicích byla škola do 5. třídy. Když jsem byla malá, náboženství tady vyučoval P. Václav Vystrčil, jezdil sem v řeholním oděvu na kole. Bratr Pavel pracoval na poli také v řádovém oděvu. Když moje děti chodily do školy, tak náboženství ve škole neexistovalo. Později jsme přihlásili syna na náboženství, ale mám dojem, že jsme mu tím pokazili profesní život – učil se dobře, ale nepřijali ho, kam si přál.
V kapli zde ve Tchořovicích také bývaly bohoslužby?
Mše svatá zde byla vždy na popeleční středu, 1. září na začátku školního roku a pak na sv. Václava, kterému je kaplička zasvěcená. P. Čepl zavedl pravidelné sobotní mše v 18 hodin, v zimě to bývalo dříve. P. Paruszewski zde byl několikrát, ale v sobotu měl přípravy na svatby a další povinnosti a od sobotních mší upustil.
Co bylo s klášterem, když řeholníky vystěhovali?
Když odvezli řeholníky, byla v klášteře nějakou dobu věznice pro mladistvé do 18 let. Jednou odtud dvě děvčata utekla, bylo to v září. Rodiče je viděli, jak utíkají. Tehdy se čas řídil podle vlaku. Jela pětka a to znamenalo, že musíme z pole domů. Vězeňkyně šly schované podél vozu až k nám do dvora, zůstaly u nás asi týden, maminka jim nosila jídlo, oblékla je. Pak odjely, jedna byla ze Slovenska, druhá z moravsko-slovenkého pomezí. Jely domů, tam je chytili a rodiče byli za poskytnutou pomoc souzeni. Byl to veřejný soud ve Lnářích, soudila je paní Lukášová ze Lnář, přezdívaná „Anna proletářka“. Maminka tehdy dostala větší trest než tatínek. Rodiče se odvolali do Plzně, bratr maminky sehnal právníka, zřejmě uplatil, co se uplatit dalo, a nakonec maminka dostala jenom podmínku a tatínek 4 měsíce vězení. Ve vězení byl od 24. 10. 1952 do 24. 2. 1953. To byly smutné Vánoce. Měli jsme 5-6 krav, kobyly, všechno jsme krmily samy. Sestra byla nemocná v Praze, bratr byl na vojně, my jsme to s maminkou měly všechno na starosti. Mně bylo téměř 14 a tehdy jsem byla šťastná, že jsem šla o rok dříve do školy a mohla jsem být doma.
Do práce jste nechodila?
Pracovala jsem doma na soukromém hospodářství až do doby, než tady bylo založeno družstvo. Pak jsem chodívala po jaru do lesa sázet stromky, později jsem tam byla vedená jako celoroční zaměstnanec, museli jsme mít každý měsíc i v zimě odpracováno alespoň 10 dnů, ale hajný nám to vždycky nějak rozepsal.
Po mateřské jsem dostala možnost dělat poštovní doručovatelku ve Tchořovicích, byl to úvazek na 4 hodiny denně. V léčebně ve Lnářích si stěžovali, že dostávají poštu až odpoledne, a tak jsem začala vozit poštu i tam a připsali mi další hodinu. Později nikdo nechtěl na poště v Lnářích uklízet, přidala jsem i úklid, a to už jsem měla smlouvu na 6 hodin.
V roce 1986 jsem měla chronický zánět oční sítnice, nic mě nebolelo, až najednou jsem na jedno oko přestala vidět a druhý den na druhé oko. Hned jsem šla k lékaři, ale bylo už pozdě, už se zrak nezachránil. Od té doby vidím jenom matné obrysy. Rok jsem byla v pracovní neschopnosti a v roce 1987 jsem šla do invalidního důchodu.
Co vám dal kurz ALFA?
Alfa se mi líbila. Jsem vděčná paní Zdeně Hejlové, že mi nabídla možnost na kurz jezdit. Sama už se nikam nedostanu. Celý život chodím do kostela a zase jsem se dozvěděla něco nového. Byla to zajímavá setkání s přátelskými lidmi.
Rozhovor připravil František Jirsa
