Pan Josef Šurát je zedník. Jeho profese se uplatnila v naší farnosti při úpravách i opravách v kostele i na faře, kde se aktivně zapojil.
Josefe, můžeš se nám představit?
Jmenuji se Josef Šurát, narodil jsem se 22. 2. 1943 ve Skaličanech. Mám staršího bratra Václav a mladší sestru Marii. 3. 3. 1943 mě pokřtil kněz Jan Mikulka.
Chodili jsme na ZŠ Jana Ámose Komenského do Blatné. Chodilo se pěšky a na starost nás měly starší spolužačky. Když jsem dospíval, naši mi koupili kolo a jezdil jsem na něm do školy.
Vzpomínám, že ve Skaličanech byla v zimě idylka. Sáňkovali jsme z vršku od kapličky okolo chudobince.
Po základní škole v roce 1957 mě otec směroval na hospodářství. V té době se zakládala JZD a na konci července byl poslední, musím říct “takový hon na zemědělce“. Po založení družstev otec chtěl, abych se vyučil zedníkem.
Jenomže mě nepustili z pracovního úřadu, kde dělala nějaká paní Bělová. A u nás nechtěli svádět dobytek do společného. Tátu zvolili jako dobrého hospodáře zootechnikem, no a ona ta soudružka Bělová mu řekla: „Koukněte, pane Šurát, vy nechcete svádět dobytek, jak to bylo nařízeno vládou. Máte na lidi vliv, tak vašeho syna nepustíme na zedníka“. No mně to bylo tenkrát jako patnáctiletému klukovi fuk. Tehdy jsem začal pracovat jako pomocná síla na chobotské silnici, která se začala stavět za Paštikama. Chodili tam ještě jiní kamarádi. Vzpomínám si, že když tenkrát pan mistr od silnic chtěl občanku, aby mi mohli vyplatit peníze, muselo se počkat až na rok 1958, kdy mi bylo 15 let. Pak teprve jsem dostal peníze. A v roce 1958 musel otec za mě podepsat přihlášku do JZD, aby mě pustili do učení. Šel jsem se učit od OSP (Okresní stavební podnik) s klukama, kteří byli o rok mladší. Po vyučení jsem dělal u OSP v Blatné, proto Blatnou celkem dobře znám.
Potom jsem narukoval na vojnu a měl jsem docela štěstí. Fyzicky jsem byl zdatný, sloužil jsem na Pražském hradě za prezidenta Antonína Novotného. Kamarádi mě kolikrát osočovali: „Ty jsi musel bejt kovanej“. Ve vojenské knížce jsme měli každý napsán původ a tam jsem měl napsáno „syn drobného zemědělce“.
Byl jsi zvyklý na těžkou práci?
Ano, protože pracovat jsme museli od dětství. Vzpomínám, když mi bylo 6 let, pomáhal jsem rodičům na poli a sám jsem pásl náš dobytek. Zapomněl jsem se zmínit, že u nás ve Skaličanech bylo JZD založeno v roce 1952. Vystěhovali dva sedláky – Dlabačů a Volfů. Tak to bylo asi nařízeno, aby mohli založit JZD. V roce 1953 přišla měna a ve Skaličanech se JZD rozpadlo, protože ten režim byl politicky oslabený. Po trvání jednoho roku se dál hospodařilo soukromě.
A co po vojně?
Vrátil jsem se domů a v Blatné začaly stavět Pozemní stavby. Stavěli jsme sídliště bytovek, které bylo dokončeno v roce 1964. Dále jsme pracovali na stavbě ekonomické školy od roku 1964 do roku 1967. V roce 1967 pokračuje další výstavba sídliště, a to panelové domy. V roce 1969 následuje výstavba dalších panelových domů, dvou věžáků, školky a obchodního domu Labuť.
Povíš nám něco o svojí rodině?
V roce 1965 jsem se oženil. S manželkou jsme si postavili rodinný domek v ulici Malý vrch v Blatné. V roce 1973 se nám narodil syn Libor a v roce 1977 dcera Hanka. Byli jsme moc šťastni, že máme rodinu a vše se točilo kolem rodiny, kolem dětí. I když, kdyby tady byla manželka, ta by řekla, že všechno měla na starosti ona a měla by pravdu. Protože my jako zedníci jsme i po práci stále někde dělali melouchy, protože se hodně stavělo. U Pozemních staveb jsem pracoval do roku 1977, kdy jsem odešel, protože by se pak muselo jezdit mimo Blatnou. Z rybářství mi pan Šorna nabídl, abych přešel k rybářům ke stavební skupině, ale musel jsem si udělat průmyslovou školu stavební v Budějovicích. Tam jsem jezdil pět let. Tak jsem dělal u rybářů 15 let u stavební skupiny jako mistr. V roce 1992 nás nový ředitel Václav Špeta propustil.
Od ledna 1992 jsem pracoval soukromě až do odchodu do důchodu. Kamarádi dělali v Německu, tak se mě ptali, jestli bych s nimi šel. Samo sebou jsem chtěl. Byli jsme chtiví se tam podívat přes tu bývalou železnou oponu. Pracoval jsem tam dva roky u jedné firmy, která vlastnila lom, jezdili jsme po Německu osazovat schody nebo také na hřbitovy. Stavěli jsme pomníky nebo opravovali rámy u hrobů. V té době jsme získali různé známé a pak, když nás firma propustila, protože docházely peníze při spojení s východními Němci, tak jsem potom do Německa jezdil ještě nějaký čas a pracoval jsem na vízum u sedláků. Největším problémem pro mě byla řeč, když jsem se skoro v 50 letech musel naučit německy tak, abych mohl fungovat a pohybovat se po Německu.
Vedli vás rodiče k víře v Boha?
O náboženskou výchovu nás dětí se nejvíc starala babička. Když mám upřímně říct, tak samo sebou, já v těch 8 až 10 letech jsem radši chtěl jít za klukama než do kostela. Když byly bohoslužby v kostele v Paštikách, tak jsme chodili celá rodina.
Ale vzpomínám, že na velké svátky se chodilo do kostela do Blatné. Na Květnou neděli jsme měli posvěcené ratolesti a proutky, které jsme roznášeli. Já jsem je potom nosil do Buzic ke strejdovi, kde se narodila moje maminka v rodině Vohryzků. Ona sama vzpomínala na to, jak její maminka měla moc práce, protože jich bylo 7 dětí, 5 kluků a 2 holky. Maminka pocházela z dvojčat. Na Květnou neděli býval plný kostel i na schodech, po kterých chodí naše varhanice Lidka, tam jsme také stáli.
No a s tou vírou, potom jsem se oženil a stavěl jsem. Tak musím přiznat, toho času jsem tolik neměl, já vím, že to nebylo dobře, ale pracovali jsme i v neděli, dělali jsme melouchy.
Budu hovořit za sebe, možná že i za některé další, že když v roce 2013 přišel kněz Marcin Piasecki, že nás jako drobet probudil k víře. Fara byla vlhká a nevyhovující, tak jsme se snažili s dalšími farníky přiložit ruku k dílu. Nechtěl jsem nikoho jmenovat, ale musím zmínit alespoň jedno jméno, a to Vaška Zdychynce, který byl takový motor, který nás dal dohromady. Vybudoval se farní sál v prvním patře a opravil se byt pro kněze. V kostele se dělala nová elektrika a ozvučení. A když se zamyslím, tak je i zásluhou otce Marcina, že jsem se přiblížil víc k víře v Ježíše Krista.
Kněz Marcin Piasecki tady působil čtyři roky. Že bude končit jsme se dozvěděli, dá se říct, na poslední chvíli. Ale určitě jsme to všichni pochopili. Protože on jako mladý kněz se chtěl vrátit do své vlasti do Polska, pokračovat tam, kde skončil, než odešel do České republiky. Možná chtěl pokračovat hlavně ve výchově mladých lidí. Víme to všichni, i já, když jsem byl v Německu na práci a přejížděl jsem hranice domů, tak jsem si začal zpívat hymnu „Kde domov můj“. I když jsem tam nezažil žádné příkoří, choval jsem se slušně, skromně a družně, žádný problém jsem v cizině neměl.
Chceš něco říct na závěr?
Ano, myslím si, že u každého člověka není nikdy pozdě obrátit se k Ježíši Kristu.
únor 2024 Rozhovor připravili Jitka a Luboš Faměrovi
