Michael Sekyrka, učitel dějepisu a němčiny na gymnáziu ve Vodňanech, žije v Písku, má dvě dcery, Natálku a Adélku. V únoru měl v Blatné přednášku o sv. Terezii z Lisiuex, založenou na vlastních zkušenostech z poutě do Lisieux, kam vyrazil se svými dcerami.
Čím tě Terezie z Lisieux natolik zaujala, že jsi za ní jel až do Francie?
Dcery byly na víkendovém pobytu na Ktiši pro děti o sv. Terezii z Lisieux. Terezie je nadchla, proto jsem se rozhodl, že podnikneme pouť za ní do Francie. A také jsem si uvědomil, že už někdy na střední škole, jsem se modlil novénu k Terezii z Lisieux, a teď jako bych se k ní vrátil. Po návratu z Francie jsem si obstaral všechny její knížky. Terezie mi mluví ze srdce. Mluví o důvěře v Boha. Uvědomuji si, že my důvěru v Boha nemáme, že víru prožíváme pouze rty, ale v srdci vlastně opravdovou důvěru v Boha nemáme.
I další její téma mám rád. Dříve jsem chtěl svojí mladickou radikalitou všechno vyřešit sám a dnes vidím, že je to vlastně naopak. Když člověk dělá všechno sám, je to důkaz nedůvěry. Terezie říká, že pokud chceme něco změnit nebo sebe změnit, tak to jde jenom tak, že se prostě odevzdáme Bohu, ten může jediný změnit naše srdce.
Tebe pouť do Lisieux nadchla, to jsme viděli na přednášce. Dcery byly také nadšené?
Dcery byly nadšené ve všech ohledech. Na pouť jsme se připravovali. Přečetli jsme životopis Terezie ve formě komiksu. Říkal jsem jim, že pojedeme do Lisieux modlit se za jejich budoucí manžely, za jejich budoucnost. Ony se na to samozřejmě dívají jako děti, ale vše si uvědomí později.
Proto jsi začal dělat přednášky o Terezii?
Nabídl jsem, že udělám prezentaci v Písku, protože chci, aby lidé, kteří tam přijdou se svými problémy, viděli, že Terezie normálním lidem slíbila, že jim bude pomáhat po své smrti. Zabývala se otázkou důvěry a odevzdání naší minulosti, přítomnosti i budoucnosti Bohu. Abychom dokázali říci: „Pane Bože, tady máš můj život, já už na to nemám, už nejsem pyšný, dávám se ti.“ Byl bych rád, kdyby někdo odešel z toho povídání a třeba ho její příběh oslovil.
A další přednášky?
Na konci tohoto roku, dá-li Bůh, bych rád navštívil Radobytce. Radobytce jsou moje další srdcovka, protože tady máme budoucí světici, Matku Rosu Vůjtěchovou. Byla z vesničky Obora, asi kilometr od Radobytec, kam chodila do kostela. Před několika lety začaly Sestry Těšitelky z Moravy pořádat pěší poutě a tam jsem teprve zjistil, že tady v malinké zapomenuté vesnici u Písku se narodila žena, která vykonala tolik dobra. To je moje další téma, nad kterým přemýšlím a sice, že Bůh si vybírá slabé. Když je někdo pyšný, všechno umí, všechno zná a všude byl, tak vlastně nepotřebuje Boha. Síla Boha se dá ukázat jenom na slabých lidech jako byla Terezie nebo Matka Rosa. Člověk nikdy neví, jaké má Bůh záměry. Musíme se věci naučit pokorně přijímat a zároveň nemít strach. Je to běh na dlouhou trať, vývoj, ale pokud jednou začneme, už jsme se na tu cestu vydali a s pomocí Boží postupně začneme více důvěřovat.
Máš ještě nějaké další vzory? Osoby, které tě ovlivnily, zaujaly?
Mám velmi rád Jerzyho Popieluszka, polského kněze zavražděného tajnou policií 19. října 1984. Do dneška jeho vrazi žijí svoje životy, už jsou dávno na svobodě, nebyli skoro vůbec potrestáni. Byli to mladí kluci, kteří spáchali odpornou vraždu opravdu skromného, tichého, slabého kněze. Mám ho rád i z toho důvodu, že před lety jsem přečetl jeho životopis a všiml jsem si, že umřel ve stejný den jako můj taťka. Taťka byl 14 let v komunistických koncentrácích. Taťka umřel o 6 let později, takže se ještě dožil svobody. My Češi vůbec neznáme Polsko, protože se o něj moc nezajímáme. Vždycky jsem si říkal a myslel, že v Polsku to měli za komunismu všecko v pohodě, protože tam byla ta církev silná a my jsme tu hodně trpěli. Na příběhu P. Popeiluszka jsem se dozvěděl, že v 80. letech to bylo přesně naopak. P. Popieluszko mne zaujal nejen datem smrti, ale i tím, že byl slaboučký kněz, on byl takový klučík, kterému po vysvěcení na kněze nedali ani farnost.
Zase se opakuje moje oblíbené téma, že Pán Bůh si vybírá slabé. Do centra dění se dostal Božím řízením. Nemám rád slovo náhoda, a tak ho nechci používat, protože na náhody nevěřím. Dnes je nejznámější polský kněz po Janu Pavlu II. Když začaly stávky v Polsku, přišli horníci do kostela a požádali faráře, zda by jim nešel odsloužit mši. Farář měl jiné povinnosti, jeho zástupce měl křest a navrhl: „Co kdyby tam šel Popieluszko?“ Jenže on byl hrozně stydlivý člověk, často nemocný, a najednou měl jít mezi horníky. Pán Bůh si vybral zase slabého a pokorného. Šel tam a lidé dokáží vycítit, když je někdo opravdový, rázem si je získal a postupně se stal vedoucím protestního hnutí v Polsku až natolik, že se ho tajná služba rozhodla zabít.
Máš ještě nějaké další vzory?
Určitě je to P. Josef Toufar. Zemřel 25. února 1950, symbolicky dva roky potom, co se komunisti dostali k moci. Mám rád samozřejmě i další naše mučedníky. Sám učím němčinu, takže jsou mi blízcí i mučedníci němečtí, například P. Englemar Unzeitig nebo P. Richard Henkes. Lidé, kteří se vždy ve správnou chvíli postavili na stranu dobra a za tento svůj postoj zaplatili životem. Mám rád příběhy z nejnovějších dějin.
Mohu se zeptat na něco osobního? Jaká byla tvoje rodina?
Vyrůstal jsem ve věřící rodině. Měl jsem to štěstí, že rodiče se snažili předávat nám víru. Taťka byl od roku 1953 do roku 1967 ve vězení. Jak jsem starší a mám děti, tak otce obdivuji víc a víc. Když zemřel, bylo mi jenom 8 let, takže už si ho pamatuji jenom jak ležel. Zemřel na 3. nebo 4. infarkt velmi mladý, bylo mu 62 let. Měl zničené zdraví z věznění a já si pamatuji, jak mamka říkala: „Nechoďte za taťkou, musí odpočívat“. Byl velmi optimistický, vždycky říkal: „Pomsta patří Bohu, ne lidem“. Ve vězení se jeho víra prohloubila obrovským způsobem. Obdivuji ho, protože musel vědět, že my, jeho synové, v komunistickém Československu nebudeme mít dobrou budoucnost, protože jsme děti nepřítele státu. Vštěpoval nám, že v životě je nejdůležitější víra, měl radost, když jsme ministrovali. Když se vracím večer parkem, tak mi bleskne hlavou, že jsem takhle jako dítě šel s taťkou parkem na Husovo náměstí, ošklivá 80. léta, všechno šedivé, lampa blikala, a teď si říkám, co se asi taťkovi honilo hlavou. Co si říkal, protože čtvrtinu života strávil ve vězení. Taťka se dožil revoluce. V roce 1990 vítal v Písku kardinála Vlka a v mnoha dopisech napsal, že je to nejkrásnější rok jeho života. Nejdůležitější pro něj bylo uchovat a předat víru v Boha.
Snažíš se o předávání víry dcerám?
Teď, když mám dcery, si uvědomuji, že my věřící neumíme předávat víru. Pokud vidím v kostele nějaké nové lidi, tak jsou to konvertité, což je dobře, ale problém je, že naše děti do kostela nechodí. To byl jeden z důvodů, proč jsme jeli do Lisieux: abych se modlil za víru a za budoucnost mých dcer. Protože chození do kostela nestačí k předání víry. Líbí se mi, co říká náš chorvatský kněz P. Jakovič: „Křesťan má být člověk putující. Když se voda v rybníce přestane hýbat, tak zasmrádne, a tak je to i s naší vírou“. Nestačí neděle v kostele, to je mrtvé křesťanství. Bohužel starší generace je někdy velmi pasivní, myslí si: „Šel jsem do kostela, splnil jsem si, co jsem měl.“ Ale tak to není. Já naopak říkám, že my, kteří chodíme do kostela, budeme souzeni podle přísnějších měřítek. My jdeme do kostela jednou za týden, a to je jedna hodina evangelizace, ale zbylých 167 hodin v týdnu se necháme evangelizovat světem, a tak není rozdíl mezi křesťanem a nevěřícím člověkem. Týká se to samozřejmě bohužel i mě. Jsem alergický na výmluvy: „Já nemohu číst Bibli, já na to nevidím, jsou to malá písmenka.“ Potom mi řeknou, co kde četli v časopisech, sdílejí něco na internetu a vlastně pochopím, že to je jenom výmluva. Znám opravdu poloslepou paní v Písku, ta číst Písmo nemůže, když ráno jedu do práce, vidím ji, jak jde do kostela a říkám si: To je opravdové svědectví, opravdová láska. Nic jí nemůže odtrhnout od Lásky-Boha-Víry. Chtěl bych mít víru jako ona. Zpět k Bibli. Dnes je Bible namluvená, můžeme Bibli poslouchat a nemusíme nic číst. Máme obrovské možnosti, tak málo je využíváme. Já nejsem dokonalý, kdo mě zná, ví, že právě pravý opak. Často jsem příliš prchlivý, netrpělivý atd. Ale nové je, že si to uvědomuji a že vím, že je to má slabost, hřích a že právě jen Bůh je někdo, kdo to zlé může změnit.
Říkal jsi kluci, kolik vás bylo?
Jsme čtyři kluci a samozřejmě každý máme svoji vlastní cestu k víře.
Proč byl tatínek zavřený?
Tatínek byl zavřený v roce 1953, protože pomohl spolužákovi z gymnázia, který mu řekl, že chce utéct na západ a požádal ho, jestli by mu nosil jídlo do lesa. Kdo by to neudělal? A to rozhodlo o jeho životě. Nehezké věci jsme se dozvěděli z archívu StB. V roce 1990 se říkalo, že archivy jsou většinou zničené, ale ukázalo se, že mnoho věcí v archivech zničeno nebylo. Došli jsme k tomu, že bylo několik měsíců dopředu připravené a určené, kdy taťka bude zatčený. Byl protistátní živel, dostal krycí jméno Fanatik. Nikdy se nezřekl víry, ve spise měl napsáno „návrat nežádoucí“. Při zatýkání byl tatínek postřelený a části kulky mu zůstaly nadosmrti v noze. Ve vězení mu ještě stroj utrhal prsty na jedné noze, takže se vrátil jako invalida. Můj nejstarší bratr Antonín taťku nejvíce znal a podařilo se mu předminulý rok spolu s Janem Měšťanem vydat knížku s názvem „Ještě jsme tady“. Také je o něm pěkný rozhovor v Českém rozhlasu: Příběh studentské lásky skončil čtrnácti lety za komunistickými mřížemi | České Budějovice (rozhlas.cz).
Proč jsi se rozhodl pro dráhu učitele?
Hlavním důvodem bylo, že jsem chtěl lidi seznamovat se zločiny komunismu.
Jsou ještě nějaké další oblasti, o které se zajímáš?
Mám takový sen. Na srdci mi leží osudy kostelů, které naši předkové postavili, aby tam uctívali Boha. Navštívil jsem letos s bratrem severní a západní Čechy a jsem úplně zděšený z toho, co jsem tam viděl. Území bez Boha, bez Krista, kde už neexistuje víra, neexistuje tam věřící člověk. Často používáme rčení „panenko skákavá“ a nevíme, odkud pochází. Byl jsem u kostela Panny Marie ve Skocích u Žlutic, což bylo jedno z největších poutních míst v naší zemi, kam chodili desetitisíce lidí na poutě. Teď jsem navštívil zdevastovaný, zničený, vyrabovaný kostel.
Druhé místo byl kostel v Kryrech, kde sloužil farář Josef Jiran, spolužák mého taťky z gymnázia. Když taťku zavřeli, tak P. Jiranovi vzali státní souhlas a on vozil uhlí a kácel ručně stromy na stavbu Orlické přehrady. Když se taťka vrátil z vězení, tak P. Jiran utekl do Německa. A v roce 1990 se rozhodl, že se vrátí zpátky do Československa, do Písku. Pamatuji si jako dnes, jak jsem 7. října jako malé dítě s taťkou přišel do sakristie a taťka ho tam vítal. Teď si uvědomuji, že taťka byl 12 dní před smrtí. Vítal svého spolužáka, který se vrátil po 22 letech z emigrace. P. Jiran se pro nás stál jakoby náhradním otcem, protože celé dětství jsme trávili na faře, jezdili jsme s ním na poutě, pomáhali jsme mu. Lepili jsme obálky, on neustále sháněl peníze na opravy kostelů. Možná i P. Jiran je důvod, proč jsem začal studovat němčinu, protože byl z německého prostředí. Mně bylo 8 roků, bratrům 13 a 15, jen nejstarší byl čerstvě přijatý na Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích. To je Antonín, který spolunapsal tu knihu o taťkovi.
Víš něco o tom, jak působil v Kryrech?
P. Jiran utekl z Kryr do západního Německa v roce 1968 a tehdy byla v Kryrech živá krásná farnost. Máme dokumenty z doby, kdy odcházel do Německa. Museli o sobě napsat latinsky kdo jsou, odkud přicházejí, jak vypadala jejich farnost. Odešel z živé farnosti, ještě jsou na internetu fotografie z 1. svatého přijímání. Po 40 letech je kostel zdevastovaný, okna vymlácená. Hroby okolo jsou všechny poničené. Důchodkyně, kterou jsme tam potkali, řekla, že tu žije od roku 1987, ale v kostele ještě nikdy nebyla, protože kostel je celou tu dobu zavřený.
Kostely v Kryrech a ve Skocích jsou pro mě obrovská ostuda. Jak je možné, že v této zemi, tolik let po revoluci, jsou takové zdevastované kostely? Můj sen je, aby se tyto kostely opravily. Třeba si tento článek přečte nějaký miliardář a řekne si „Proč ne? Pošlu tam peníze.“ Křesťan by se podle mě neměl vzdávat. Máme mít svoje sny. Ale jak mi říká i moje manželka: „Důležité je, aby to nebyla tvoje vůle, ale aby to byla vůle Pána Boha“.
Další sen je dobře provdat dcery, jak jsi říkal.
Tak to je asi sen každého normálního otce, ale sám si jako učitel uvědomuji, že nástrah je opravdu hodně a je potřeba se dětem věnovat, dokud mají o rodiče zájem. Až se vydají svojí cestou, už to bude jejich cesta.
Dnes se setkávám s argumentem, že i někteří věřící říkají: „Nikomu nenuťte víru, to je každého věc“. Ale Terezie z Lisieux říkala, ano, nikomu nemáme nutit víru, ale u každého člověka jsme povinováni říct mu o té možnosti štěstí. Jak se rozhodne, to už pak je jeho věc, ale svůj úkol máme splnit. Dnes raději mlčíme, abychom se někoho nedotkli, a to je špatně, protože lidem nedáváme možnost, aby si začali klást otázky. Nenutit, být milý, Don Bosco říkal, že smutný křesťan není křesťan. Tak ať se více usmíváme na své okolí 😀
Březen 2024 Rozhovor připravil František Jirsa
