Narodil se 26. září 1854 v Brandýse nad Labem. Za své zásluhy byl jmenován děkanem, biskupským notářem, konsistorním radou, biskupským vikářem, arciknězem, čestným občanem města Brandýsa nad Labem, nesídelním kanovníkem kapituly na Vyšehradě, papežským komořím a za občanské zásluhy byl vyznamenán zlatým záslužným křížem. Zemřel 20. března 1938, je pohřben v rodinné hrobce na hřbitově v Brandýse nad Labem.
Můžete nám říci z jaké rodiny pocházíte?
Dětství jsem prožil v Brandýse nad Labem, rodiče měli menší hospodářství a otec provozoval pilnikářskou živnost. Rodiče nás vedli ke zbožnému životu, k lásce k bližnímu, hlavně k nemocným, invalidům, slepým. Pravidelně jsme navštěvovali kostel, často jsme jezdili do blízkého poutního místa ve Staré Boleslavi.
Říkáte nás – kolik jste měl sourozenců?
Byl jsem prostřední ze tří dětí. Nejstarší byla sestra Anna a o tři roky mladší bratr Ludvík. V roce 1866 jsme se přestěhovali do Prahy, protože rodiče chtěli nám všem třem umožnit studovat. Anna po studiích získala místo učitelky v Plzni, později byla učitelkou cvičné školy státního ženského učitelského ústavu v Praze, zemřela v roce 1914. Bratr Ludvík byl v roce 1882 vysvěcen na kněze.
Měl jste šťastné dětství?
Byl jsem celkem slabý, často nemocný, dvakrát jsem měl těžký zápal plic. Spolužáci a kamarádi mi říkali „kostička“. Po dokončení gymnázia v Praze jsem nastoupil do Litoměřic na bohoslovecká studia. Tam mne následoval i bratr Ludvík. Na kněze jsem byl vysvěcen 19. července 1879 v Litoměřicích.
Kde bylo vaše první kněžské působiště?
Již za dva měsíce po vysvěcení jsem nastoupil jako kaplan v Řepíně, ale už za rok jsem byl kaplanem v nedalekých Chorušicích, kde jsem byl pět let. Tam jsem opravil vnitřek kostela a obnovil zchátralou kapli na návsi. V roce 1881 jsem vykonal pouť do Říma na poděkování sv. Otci Lvu XIII. za rozšíření úcty slovanských apoštolů sv. Cyrila a Metoděje pro celou církev. V témže roce došlo k požáru Národního divadla v Praze. Na stavbu nového divadla jsem uspořádal sbírku. Vybralo se 300 zlatých.
Jak jste se dostal ze severních Čech do jižních?
Chorušice ležely na území lobkovického velkostatku Mělník, patronem farnosti byl kníže Jiří Kristián z Lobkovic. Všechna místa v jižních Čechách, kde jsem působil byla také na lobkovickém panství.
V roce 1886 jsem byl jmenován špitálním kaplanem v Čížové u Písku, v roce 1887 farářem v Drahenicích a v létě 1890 jsem přesídlil na faru v Černívsku, kde jsem byl čtyři roky. Tam jsem pomocí sbírek opravil kostel i faru, s dětmi jsem nacvičoval vánoční hry, založil jsem Spolek křesťanských matek, které se setkávaly pravidelně jednou za měsíc. Zařídil jsem, aby v každé přifařené obci byla socha Panny Marie, se kterou její obyvatelé konali procesí na Svatou Horu a do jiných poutních míst. V Uzenicích jsem pomáhal zakládat hasičský sbor a byl jsem jmenován prvním čestným členem a předsedou.
Kdy jste se dostal do Sedlice?
Dne 25. září 1894 jsem se stal farářem v Sedlici. V přifařených obcích jsem v postní době začal pořádat duchovní cvičení. Zavedl jsem pobožnosti oktávu Božího těla a Dušiček a třídenní chrámovou pobožnost a vlasteneckou oslavu sv. Václava s osvětlováním města a vyvěšováním praporů v národních barvách.
V roce 1898 byla farnost Sedlici povýšena na děkanství.
Ze sbírek osadníků, příspěvků sedlických rodáků a z výtěžku divadelních představení byl opraven kostel. Byly pořízeny nové ornáty ve všech předepsaných barvách z damašku, hedvábí a atlasu, krásně vyšívané a zdobené zlatem. Zakoupil jsem sochu sv. Antonína s podstavcem a klekátkem a později sochu Božského Srdce Páně, pro kterou pak sedlický rodák Petr Čada pořídil krásný oltář.
Zakoupil jsem jesličky s vysokými soškami a obrazy Betléma na plátně nad nimi, upravil jsem je jako oltář a sloužil tam ve vánoční době mše svaté.
Byly opraveny varhany, v roce 1902 jsem dal provést novou výmalbu kostela. Práci jsem zadal pražskému malíři Čeňku Gottliebovi, který výmalbu provedl v beuronském stylu.
V Sedlici jste se ale nevěnoval jenom farnosti.
Byl jsem také členem obecního zastupitelstva. Založil jsem obecní kroniku, která se stala vzorem pro obce blatenského okresu, pomohl jsem zřídit měšťanskou školu. Také jsem byl zástupcem církve v okresní školní radě v Písku.
Mým koníčkem byly včely. Dlouhé roky jsem byl jednatelem včelařského spolku v Blatné. Zkonstruoval jsem nový typ úlu, který je přístupný ze všech čtyřech stran a využíval se pro školské účely. Když se rozšířila mezi včelami zhoubná nemoc, zvaná hniloplod, objížděl jsem všechna včelstva v širokém okolí a snažil jsem se pomáhat s likvidací postižených včelstev a záchranou ostatních. Napsal jsem také knihu „Včelařský rok“.
Proč jste se rozhodl postavit novou faru?
Farní budova, do které jsem se nastěhoval, byla stará a již nevyhovovala. Byly tam houby a plísně, kvůli nezdravému prostředí jsem měl problémy se žaludkem; můj byt byl zároveň i farní kanceláří a farní archiv musel být uložen v kostele. V lednu roku 1901 jsem podal patronu farnosti Jiřímu Lobkovicovi žádost o zboření části staré fary a vystavění nové jednopatrové farní budovy včetně sklepa a lednice, ale nebylo to jednoduché.
Stavba trvala déle, než jste čekal?
Stavba byla hotová za rok, ale o dohady o povolení stavby trvaly 7 let. Proti stavbě fary protestovali někteří lidé ze Sedlice i z Čekanic. Podporoval je také ředitel panského velkostatku Eduard Schäffner, psali stížnosti ke knížeti Lobkovicovi a na Ministerstvo vyučování do Vídně. V únoru 1901 byla stavba zamítnuta a proto jsem v červnu 1902 podal biskupské konsistoři v Českých Budějovicích žádost o zavedení úředního řízení o výstavbě nové děkanské budovy. V červenci 1902 bohužel patronátní úřad v Drhovli novou stavbu nedoporučil. V listopadu 1902 provedla komise prohlídku děkanství a navrhla přestavbu staré části budovy.
V červnu 1904 jsem poslal nový plán s podrobným odůvodněním na c. k. hejtmanství. Použití tohoto plánu znemožnila nařízená regulace, která přinesla rozšíření a zarovnání ulic v Sedlici. V březnu 1905 jsem navrhl další stavbu, jejíž plán zhotovil podle mých pokynů zednický mistr Antonín Procházka. V červnu 1905 bylo rozhodnuto, že se má začít stavět na jaře 1906 a ještě v témž roce má být stavba ukončena.
V únoru 1906 se sešli v Drhovli nepřátelé stavby. Ředitel Schäffner navrhl, aby protest podali sedláci z přifařených obcí, nejlépe z Čekanic. Text protestu správce připravil a dopravil do Čekanic k podpisům. Podpisy se získávaly v obou čekanických hospodách. Záminkou k protestu byl údajně příliš vysoký rozpočet na práce nádenické. Stavba děkanství nebyla kvůli čekanickému protestu v roce 1906 zahájena. Proti protestu jsem podal odvolání. Hlavní naději na uskutečnění stavby byla skutečnost, že ředitel Schäffner odchází do penze.
V červnu 1907 podala nový protest proti stavbě děkanství obec Sedlice. Protest byl odeslán, ale okresní hejtman vyzýval městskou radu, aby protest stáhla, neboť tam nejsou uvedeny žádné důvody. V říjnu 1907 byl protest na můj osobní zásah ve Vídni zamítnut a 21. listopadu 1907 bylo vydáno konečné právoplatné rozhodnutí o stavbě spojené s rozpočtem.
V lednu 1908 byla vyhlášena veřejně stavba nové děkanské budovy. 9. března 1908 komise posuzovala místo postavení nové budovy. V předvečer konání stavební komise byla svolána obecní schůze, kde nepřátelé stavby dosáhli toho, aby se přísně dodržela regulační čára ulice, která nedovolila posunout stavbu o jeden metr do ulice. Při jednání komise se před děkanstvím shromáždilo asi 200 lidí, vesměs odpůrci stavby. Návrh posunutí stavby směrem do ulice neprošel, komise schválila původní regulační čáru, čímž byla posunuta budova směrem do dvora. Bylo upuštěno i od stavby záchodů.
22. dubna 1908 byl konečně položen základní kámen stavby nového děkanství, 14. června 1909 se konala kolaudace a budova byla vysvěcena biskupským vikářem Františkem Čápem.
Kdy a proč jste ze Sedlice odešel?
V roce 1916 jsem pro trvalý revmatismus odešel z kněžské služby v Sedlici, ale ani pak jsem nezahálel. I po mém odchodu ze Sedlice se na mne farníci obraceli o radu a pomoc.
Začal jsem pomáhat mému bratru Ludvíkovi, který spravoval Útulnu slepých dívek v Praze na Kampě, kterou založil v roce 1908.
Proč se váš bratr věnoval slepým dívkám?
Naše maminka Kateřina onemocněla rakovinou a zcela oslepla. V péči o ní jsme se s bratem střídali a jednou v noci Ludvíkovi řekla: ,,Dítě, trpím, mnoho trpím a přitom nevidím. Mám mnoho bolesti, mnoho trpím, ale nejhorší je slepota, budeš-li někdy moci, pamatuj na slepé.“ Můj bratr po svém vysvěcení na kněze roku 1882 hledal způsob a prostředky, jak matčino přání splnit. To se mu podařilo až v roce 1908, kdy založil Útulek slepých dívek v Praze na Kampě.
Po Ludvíkově úmrtí v roce 1917 jsem se ujal vedení ústavu. Pro pobočku útulku jsem prosadil koupi a přestavbu budovy v Brandýse nad Labem, která byla slavnostně otevřena v roce 1927.
Červen 2024 Podle historických pramenů připravil František Jirsa
