Můžete se nám krátce představit?
Je mi 36 let. Pocházím z Polska, z Horního Slezska, arcidiecéze katowická. Vysvěcen jsem byl v roce 2002 a dosud jsem působil ve čtyřech různých farnostech.
Pocházíte z velké rodiny?
V Polsku mám rodiče a vdanou sestru.
Máte nějaké koníčky?
Rád poslouchám dobrou hudbu, čtu knihy, jezdím na kole a cestuji.
Kdy jste se rozhodl pro kněžství?
Ještě při maturitě jsem povolání stát se knězem necítil, přestože jsem byl 10 let ministrant. I pan farář se ptal, jestli nechci být knězem, ale já chtěl být novinář. Na žurnalistiku mě nevzali. Zhruba za rok jsem pak pocítil povolání stát se knězem. Začal jsem se ptát sám sebe i Boha, jestli mám být knězem. Na začátku jsem nebyl přesvědčený, ale postupně ve mně to rozhodnutí zrálo. Rodiče byli překvapení, ale nebránili mi v tom. Teď jsou šťastní.
Co je v Čechách oproti Polsku odlišné?
Do kostela zde chodí mnohem méně lidí. Na druhou stranu, ti lidé, kteří přijdou, chtějí něco víc než jen jít po mši zase domů; mají zájem i o další aktivity. V Polsku většina lidí přijde do kostela a to jim stačí. Samozřejmě, že nějaké další setkávání (skupiny) také funguje, ale účastní se ho velmi málo lidí.
Má v Polsku kněz jiné postavení? Je váženější než v Čechách?
Toto bývalo, ale nyní už tolik ne.
Jaké byly Vaše polské farnosti?
První byla veliká, asi 20 000 lidí. Z toho v neděli chodilo 7 tisíc, bylo 8 mší. Bylo tím pádem i velmi mnoho zpovědí, proto v tom musel být pořádek. Určilo se vždy, že např. v určitém týdnu přijdou děti z té a té školy. V Polsku se náboženství vyučuje v každé škole a v každé třídě. Není povinné, ale většina dětí se přihlásí. Já sám jsem měl týdně 18 hodin náboženství. Působilo nás tam 6 kněží, a přesto měl každý hodně práce. Další farnost byla úplně jiná. Jednalo se o malou část Katowic, kde jsem působil rok jako vedoucí centra pro závislé. Pak jsem byl spolu s dalšími třemi kněžími v jiné, velmi tradiční čtvrti v Katowicích, tam jsem strávil 4 roky. Učil jsem tam na střední škole. Naposledy jsem byl rok ve farnosti na hranicích s Českou republikou.
Jsou v Polsku všechny fary obsazeny více kněžími nebo jsou také někde kněží sami?
V mé diecézi je ve třetině farností kněz sám, ale každá farnost je obsazena. V Polsku vychází v průměru asi 3 kněží na jednu farnost, v Čechách je to naopak. Tady musí být kněz co nejdřív samostatný. V katowické diecézi se můžete stát farářem až po dvaceti letech kněžství. Do té doby vystřídáte více farností, ale pak, když se stanete farářem, zůstanete na určitém místě zpravidla až do penze, pokud nechcete jinak.
Jak se Vám cestuje, když jedete do Polska?
Výborně. Domů to mám asi 450-500 km. Za Pelhřimovem najedu na dálnici a pak už je cesta rychlá. Autem jedu asi 4,5 hodiny, a to nepřekračuji povolenou rychlost. Cestování ulehčuje i fakt, že již nejsou hranice.
Jak jste se vlastně dostal do Čech?
Občas jsem o dovolené navštěvoval kamaráda, který přišel do Čech v roce 2005 a působí v Trhových Svinech. Díky tomu jsem věděl, že v Čechách je málo kněží. První myšlenka přišla, když se nás otec biskup při setkání ptal, jestli někdo chce působit jinde. Říkal, že pokud nebude nějaká vážná překážka, tak nebude dělat nikomu problémy. Druhým impulsem bylo, že ve své poslední farnosti jsem byl těsně u hranic, takže jsem měl do Čech velmi blízko a zjistil jsem, jaké jsou tu problémy. Třetím impulsem pak bylo setkání s kamarádem, který zmínil nabídku zdejšího biskupa Jiřího, že by ochotně přijal kněze z Polska, kteří jsou v kněžské službě již alespoň 10 let. Byli jsme tři, kteří jsme se dohodli, že cítíme, že bychom měli jít do Čech. Na rozhodování jsme si nechali postní dobu. Po Velikonocích jsme se pak setkali a všichni tři se shodli na tom, že půjdeme do Čech.
A jak jste se dostal k nám do Blatné?
Od září jsem byl v Třeboni a učil se jazyk v Českých Budějovicích. O Vánocích se mě rodiče ptali, jak to bude dál, jestli půjdu do nějaké farnosti. Tak jsem jim říkal, že zatím nevím, ale že se může stát, kdyby třeba někdo zemřel, že mě mohou dát do farnosti okamžitě. V tu chvíli jsem ale ještě netušil, že se tak opravdu stane. To jsem se dozvěděl, až když jsem se vrátil po Vánocích zpátky do Čech.
Jaké máte plány ve zdejší farnosti?
Já myslím, že každý vidí, co je třeba udělat, takže se budeme snažit dělat, co bude možné. Bude se opravovat fara, to už rozhodli i na Biskupství; abychom se měli kde setkávat a neteklo nám při tom na hlavu. Děkuji všem, kteří se zúčastnili první brigády; ta rozhodně nebyla poslední.
Nicméně ty materiální věci bych dal až na druhé místo. Na prvním místě musí být věci duchovní, jinak by to nešlo. Na co bychom měli krásnou malbu v kostele, když tam nikdo nebude? Zatím ty o něco horší materiální podmínky musíme vydržet. Jsem rád, že při nedělních mších vždy někdo čte. Důležité je i čtení přímluv, ty by také měl vždy číst někdo z věřících (už ostatně čte ministrant). Uvažuji o zavedení obětního průvodu, kde by se přinášely dary. Také je potřeba najít varhaníka, alespoň pro nedělní mše, ale zdá se, že tato situace by již mohla být vyřešena.
Důležitou věcí je dát pravidelnou příležitost ke zpovědi před mší, ale nejprve se musí vyřešit problém funkce kostelníka. V kostele mi chybí děti a mládež, to bude jedna z věcí, na nichž budeme pracovat. Zatím jsem se rozhodl navázat na čtvrteční adorace a až budou podmínky, myslím, že by mohlo být i setkávání na faře.
