Silvie Lehečková navštěvuje již několik let společně s rodinou bohoslužby v Blatné, aktivně se všichni zúčastňují i různých farních akcí. Její děti Alexander a Daniel chodí na náboženství, a tak pro mnohé bylo překvapení, když letos na jaře byla pokřtěna.
Byla jste vychována v křesťanské víře?
Do kostela mne vodila občas o prázdninách babička. Pamatuji si tajemnou, okouzlující atmosféru cesty do kostela kolem domu z roku 1819, který měl staré dveře se strašidelnou řezbou, na které dosud vzpomínám. Už na základní škole jsem cítila, že něco nad námi je. V těžkých chvílích jsem i jako dítě prosila o pomoc nahoru a často jsem cítila, že prosba byla vyslyšena.
Po skončení gymnasia jsem na Pedagogické fakultě studovala výtvarnou výchovu a společenské vědy, učitelství pro střední školy. Pro samé studium filosofie nezbýval čas na výtvarno. A někde v těch vědách humanitních mne zaujalo učení o převtělování a o minulých životech. Věřím, že existuje vyšší universum, je jedno, zda tomu říkáme Bůh nebo vyšší energie nebo nějak jinak.
Až v dospělosti jsem se dostala ke knihám Kathleen McGowanové o sblížení Ježíše a Marie Magdalény. Příběh neodpovídá tradici katolické církve, ale ve mně vzbudil zájem o Ježíše a Evangelium lásky, které postrádám v přístupu církve.
Když jste vystudovala pedagogiku, pracujete ve školství?
Ne, paradoxně jsem tento obor studovala z jiného důvodu. Kvůli své intuici a smyslu pro spravedlnost, jsem váhala mezi prací kriminalisty a oděvním výtvarníkem. Cesta k dnešním dnům byla trnitá, ale o to více zkušeností člověk získal. Dnes podnikám jako oděvní výtvarník na volné noze, prodávám hlavně přes Facebook, zákaznice mám i ze zahraničí. V den teroristického útoku v Londýně byly prodány chvíli před ním dvě tuniky s nápisy „Rebel Club London“ do Londýna. Práce je hodně, ale je časově náročná, neboť jsem perfekcionalistka. Ale je to ve skutečnosti tak, že já vydělávám na chleba a manžel na všechno ostatní.
Kdy jste začala chodit do kostela?
Manžel Michal byl pokřtěný jako dítě, jeho děti z prvního manželství byly pokřtěné, ale nikdo z nich do kostela nechodil kromě Vánoc. Jednou na vánoce jsme byli v kostele v Blatné a nebylo to moc příjemné setkání se starým panem farářem. Proto jsme nenechali ani naše dvě malé děti hned pokřtít. Pak nám do života vstoupil náš rodinný přítel Jaroslav Brož. Chodil nám pomáhat na stavbu, bylo mu u nás asi dobře i v soukromí a nakonec tady u nás zůstal, takže řada lidí si myslí, že patří do rodiny.
Když přišel do Blatné P. Marcin Piasecki, můj muž Michal, Jarda a starší syn Michael začali navštěvovat pravidelně bohoslužby. Když malí kluci trochu odrostli, přidali jsme se k nim.
Jarda se rozhodl, že se nechá pokřtít a za kmotra si zvolil mého muže. Michal ale nebyl biřmovaný a P. Marcin trval na tom, aby byl kmotr biřmovaný a aby žil v řádně uzavřeném manželství.
Pro křest jste se rozhodla kvůli svatbě?
Nakonec to nebyl hlavní důvod. Jsem duší rebel a špatně nesu nenápadnou islamizaci Evropy a dnešní konzumní filosofii globálního řízení. Postrádám křesťanské základy morálky ve výchově dětí. Křesťanská cesta mi přijde blízká, žijeme stále ještě v křesťanské Evropě a s těžkým srdcem vidím, že Evropa postupně opouští křesťanské hodnoty. Mohu svoji víru nějak žít sama, ne ve všem se s církví shodnu, ale už pro zachování křesťanských tradic je křest důležitý.
Jak probíhala příprava ke křtu?
Měla jsem na starosti rodinu a 5 dětí, začali jsme stavět dům, a tak nezbývalo mnoho času docházet na přípravu. Hledala jsem původně cestu rychlého pokřtění kvůli svatbě. Našla jsem vstřícného faráře, který mi slíbil, že mě pokřtí. Poslal mi literaturu, kterou jsem studovala po večerech a při práci v dílně jsem poslouchala evangelia na internetu.
Pak se ukázalo, že rychlý křest není nutný, a tak jsem svatbu v kostele absolvovala jako nepokřtěná. Svatba byla přímo na svátek Jana Pavla II. a v den Michalova biřmování (22. 10. 2016). Dopoledne svatba, odpoledne biřmování. Na vánoce 24. 12. 2016 jsme nechali pokřtít i oba malé syny – Alexandra i Daniela. Jaké jiné lepší datum vybrat?
Jarda Brož byl pokřtěn na Velikonoce 15. 4. 2017.
Už tedy byla pokřtěna celá rodina kromě vás…
P. Marcin odcházel a už nebyl čas na přípravu. V polovině roku 2017 přišli P. Karel Vrba a P. Rudolf Hušek. Muži z naší rodiny a další farníci jim ochotně pomáhali se stěhováním a stavebními úpravami. Navštívila jsem je i já s prosbou o přípravu na křest. Oba jsou velice sympatičtí a u P. Karla mi nevadí ani jeho sarkasmus, zdánlivá arogance a vtipy – v tom se shodneme, i když při debatách máme občas rozdílné názory. Domluvili jsme se na přípravě na křest, ale oba byli hodně vytíženi přestavbou fary a přebíráním farností, a tak jsme začali až začátkem roku 2018. S otcem Karlem jsme se scházeli každou středu. Křest byl na svátek Jana Křtitele (24. 6. 2018).
Dva dny před křtinami měl otec Karel mozkovou příhodu – to nás velice zasáhlo. Využila jsem příležitosti a při mši jsem mu z kostela poděkovala a poprosila za jeho uzdravení. Ale jinak to byl opravdu slavnostní den, kromě našeho křtu a biřmování, přistoupilo 5 dětí k prvnímu svatému přijímání, mezi nimi i náš syn Alexander. Za otcem Karlem jsme několikrát týdně jezdili do nemocnice, pomohli s drobnou péčí při rekonvalescenci a užasle jsme přihlíželi tomu zázraku uzdravování a zotavování. Je to člověk velmi společenský, kterého jeho bývalí farníci milují a hojně ho navštěvovali i v době nemoci. Nyní je opět zpátky doma na faře a je vděčný za každou návštěvu svých nových farníků. On je pro nás všechny vzorem pevné vůle a víry. Totéž po těchto zkušenostech říkám od té doby já v analogii se sv. Petrem, který chtěl jít po vodě za Ježíšem, a když zafoukal vítr, zachyboval a začal se topit. Ježíš mu řekl: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“ A tak to je mé poselství všem: „Nepochybujte nikdy a věřte s pokorou“, křesťanská morálka a zásady mohou stále ještě zachránit Evropu a nás všechny.
Rozhovor připravil František Jirsa
