Martina, rodačka z Blatné, žije s rodinou v Praze. Letos v červenci se poprvé zúčastnila pouti na Svatou Horu.
Proč ses rozhodla jít poutní cestu na Svatou Horu?
O pořádání poutí na Svatou Horu jsem věděla již z minulých let, říkala mi o nich maminka, ale bohužel jsem si nenašla dva dny času. Několikrát jsme s maminkou na Svatou Horu zajely, ale mimo tuto organizovanou cestu. Líbí se mi, že se otec Marcin každoročně na pouť vrací a že si mezi svými povinnostmi vždy udělá čas.
Letošní pouť jsem věnovala své mamince Martě Divišové, která zemřela krátce před tím – 6. července 2025 v 88 letech. Nesla jsem ji s sebou v srdci. Mše na Svaté Hoře byla pro mne zásadní – s maminkou jsem se zde loučila podruhé. Bylo to emotivní, cítila jsem zde silnou energii. Během cesty a poté v kostele se ve skupině objevilo mnoho farníků nejen z Blatné, z nichž jsem na začátku znala jenom otce Marcina, ale postupně jsem se seznámila s dalšími milými poutníky. Mladý muž František z Písku, který šel také poprvé (přivedl ho jeho kamarád Viktor Borský), je bratr mého kolegy z práce, což jsem zjistila, až když jsem v práci vyprávěla o svém zážitku. Uvědomila jsem si, jak je vše propojené. Líbilo se mi, že mezi poutníky byly zastoupeny všechny generace a pouť měla mezinárodní rozměr.
Cesta byla mým cílem – je neskutečné, jak těch 21 km rychle uteklo. Cesta pro mě fyzicky náročná nebyla a i mentálně jsem se byla připravena ji zvládnout. Podobně dlouhé trasy chodím po horách. Ale tady jsem prožila chvíle a vnímala něco, co jsem při klasickém turistickém pochodu nepoznala – nejen krásy přírody, ale také krásu společenství, růženec, ticho, propojení přírody a duchovna – v životě jsem nic podobného ještě nezažila.
Zanedlouho poté jsi šla také pouť na Křesovec
Bylo to ještě více o mojí mamince, její maminka (moje babička) totiž pocházela z Pacelic. Když jsem viděla plakátek, hned jsem věděla, že určitě půjdu. Jezdili jsme občas přes Pacelice, ale na Křesovci jsem byla myslím jen jednou, jako malá holka.
V Radobytcích jsem byla zvláštním způsobem dojatá. Vzpomínala jsem na maminku – cestování ji nikdy příliš nelákalo, ale někdy se nechala přemluvit a vydaly jsme se spolu aspoň na krátký výlet. Teď mě mrzí, že jsme si nenašly čas na více cest a nenavštívily blízká či vzdálenější místa – třeba Lomec, který mohl být pro obě duchovním obohacením. Dnes mi více dochází, že společné cesty, o kterých někdy sníme, bychom měli uskutečnit, dokud ještě můžeme.
Obě poutě, kterých jsem se zúčastnila, byly krásné, i přestože každá měla jinou atmosféru.
Pouť s otcem Marcinem byla pro mě více sebezamyšlením a vnitřním rozjímáním. Otec Marcin má smysl pro humor, nadhled a dokáže se s laskavostí dívat na běžný i duchovní život. Druhou pouť na Křesovec jsem vnímala jako cestu s danými pravidly a pevnějším řádem, místy jsem se cítila trochu svázaněji, protože společenství poutníků bylo více tradiční. Tato pouť mi dala i to, že od té doby si více všímám křížků a božích muk u cest. U těchto posvátných míst si představuji konkrétní příběhy – třeba že sem chodili místní rolníci a modlili se k Bohu. Někdy se ptám: „Proč jej postavili zrovna zde?“ Zajímavé pro mne byly také modlitby a živé vzpomínky na Matku Rosu Vůjtěchovou. Růženec jsem znala jenom, když se modlili jíní, ale na obou poutích jsem se s ním seznámila osobně.
Když jsem o svých poutích vyprávěla známým, několik z nich jsem inspirovala natolik, že mi řekli, že se příští rok chtějí přidat. Věřím, že jim to rozhodnutí vydrží – a že i oni na své cestě objeví něco, co osloví jejich srdce.
Setkala ses s vírou již v dětství, třeba v rodině?
Ano, zejména díky babičce z tatínkovy strany. Babička i tatínek Václav chodili z Předmíře do kostela do Kasejovic a my děti jsme tam občas jezdily s rodiči na poutě, Vánoce či Velikonoce. Pamatuji si například na ofěrní pytlíky z tmavého červeného sametu s třásněmi na dlouhé tyči, do kterých se vybíraly dary při bohoslužbě. Nechodili jsme tenkrát do kostela často, ale na některé chvíle a obrazy z dětství vzpomínám dodnes.
Z vyprávění tatínka si pamatuji, že každý z jeho rodičů byl jiného vyznání. Myslím, že dědeček byl v Českobratrské církvi, babička byla katolička. Babička neměla lehký život, žila sama na vesnici a víra pro ni byla zásadní životní hodnotou. Měla doma pověšené růžence a svaté obrázky a často se růženec modlila. Pro nás děti byla modlitba často dlouhá – byly jsme netrpělivé, a tak se občas stávalo, že jsme při ní zlobily. Tatínek byl pak přísný, neboť chtěl, abychom se modlitby naučily a měly k víře úctu.
Po dětských letech pak následovalo období, kdy se duchovno zdálo být na vedlejší koleji. Až na střední škole (v polovině 80. let) jsme se s kamarádkou občas zastavily v Plzni u její tety a chodily s ní do tamního kostela na mše.
Tenkrát jsem zde vnímala nejen prostor velkého svatostánku, ale i přítomnost duchovna, jehož síla mě dokázala oslovit a podnítit k hlubšímu zamyšlení. Kázání mladého kněze bylo pro nás, mladé, obzvlášť zajímavé – nejen proto, že bylo srozumitelné, ale také proto, že obsahovalo jemnou kritiku tehdejšího režimu, což nám nabízelo jiný pohled na svět.
Po škole jsem se stěhovala do Prahy, přišla rodina a každodenní starosti a spirituální život se trochu posunul do pozadí. Dnes si více než kdy dříve uvědomuji, jak je důležité svůj vnitřní svět opečovávat a rozvíjet.
Jaká byla tvoje profesní cesta?
Při mateřské dovolené jsem se rozhodla vystudovat obor „sociální práce“ na Vyšší odborné škole sociálně právní. Jelikož je škola součástí Evangelické akademie, studium mě obohatilo nejen v oblasti sociální práce, ale i v poznání historie náboženství.
Během studia jsem pracovala rok v Arcidiecézní charitě Praha na projektu Adopce na dálku, kde jsem měla možnost poznat jiný „svět“ a různé typy lidí. Setkala jsem se tam s dvěma ženami, které byly silně věřící, ale lidsky nebyly vždy vřelé – uvědomila jsem si, že každé společenství přináší své silné i slabé stránky. Většina mých kolegů a kolegyň však byli laskaví a inspirativní lidé.
Svou snahu pomáhat jsem si mohla splnit také díky přímému zapojení do spolku Help for Children, který více než 15 let podporoval vzdělávání dětí v Kambodži.
Nakonec se přímé terénní sociální práci nevěnuji, ale pracuji na Ministerstvu práce a sociálních věcí, kde mohu využít své zkušenosti a znalosti v jiném kontextu.
Jak vypadá tvoje současná cesta víry?
Když přišel do farnosti Blatná otec Marcin, maminka začala zase pravidelně chodit do kostela, tak jako v dětství a mládí. I díky němu a současnému panu faráři P. Huškovi měla duchovně obohacený podzim života. Občas jsem do kostela s ní šla také, ale nikdy jsem si netroufla sednout do lavice mezi farníky, vždy jsem stála vzadu. S maminkou jsme si po mši cestou domů povídaly o obsahu a smyslu nedělního kázání – vnitřně nás to sbližovalo a posilovalo. Někdy jsme se po mši zastavily s panem Josefem Šurátem a společně debatovali o běžných i duchovních tématech.
Dlouho jsem měla duchovní svět propojený s maminkou, v posledních měsících jsme spolu debatovaly o víře a síle spirituality více doma. Teď když maminka opustila svoji pozemskou životní pouť, je pro mě důležité zachovat si společně vzpomínky a životní hodnoty, které mi předala, a přitom nacházet vlastní cestu.
S mým životem je spojeno cestování – na cestách ráda navštěvuji kostely a posvátná místa, kde vnímám ztišení a mohu se spojit sama se sebou a promlouvat se svými předky.
„Cítím, že zaseté semínko v dětství pomalu klíčí a postupně dozrává……“
listopad 2025, rozhovor vedl František Jirsa
